„Dračák“ je kolektivní vyprávění, které hráčstvu umožňuje společně fabulovat lepší přítomnost, v kontrolovaném prostředí hry zpracovávat emočně náročné situace, jako je úmrtí nebo různé formy diskriminace, nebo ohledávat způsoby, jak vystupovat ze společenských norem. Herní principy prosakují do výtvarného umění i divadla a na uměleckých akademiích fungují ateliéry herního designu. Poslechněte si rozhovor s Orin Rodriguez a anto_nií, kteří*é deskové hry propojují s uměleckou praxí. 

Tento díl podcastu Raut je letní speciál – druhou polovinu dvouhodinové epizody tvoří audio záznam z průběhu role-playingové deskové hry Potvory, kterou spolu-vytvořila anto_nie společně s Maximem Shchapovem v rámci své diplomové práce na vídeňské akademii.

„Moje queerness byla poznamenaná tím, že jsem se zamilovávala do princezen a příšer“, říká designérka a multidisciplinární umělkyně Antonie, spoluzakladatelka herního studia Tvora, které se zaměřuje na umělecké a edukační hry. „Chtěla jsem se vrátit ke kořenům vyrůstání na moravské vesnici, se kterým mám spojenou vzpomínku na takový pohádkový les. Vždycky na dětský den se dospělí převlékli do kostýmů různých mytologických postav a pohádkových bytostí a rozestavěli se do stanovišť v lese. My děti jsme pak s postavami interagovaly a plnily úkoly. S dnešní znalostí terminologie bych to nazvala LARPem, tedy live action role play“ popisuje Antonie zkušenosti z dětství, které dodnes ovlivňují její uměleckou tvorbu. Postavy jako jsou Jezinka nebo Rusalka se pak objevují v uměleckém dračáku Potvory, kterým Antonie zakončila své studium herního designu na vídeňské Angewandte. 

„Dračák (odvozený od českého překladu Dungeons and Dragons, tedy Dračí doupě) je nějaká forma kolektivního vyprávění v rámci mantinelů herních pravidel“, vysvětluje Orin Rodriguez, performer a intermediální umělec působící ve studiu Alta v Praze. „Největší rozdíl oproti klasickým počítačovým hrám vnímám v představě úspěchu. V počítačové hře je cíl porazit nějakého zlouna, a i když je to třeba v nějakém tzv. otevřeném světě (open world), příběh je stále lineární, přestože se třeba větví a vrací se do sebe“ popisuje Orin. Mechanika hry je tedy závislá na úspěchu – sbíráš body, porážíš příšery, postupuješ dopředu. „Zatímco v narativních hrách je ten neúspěch – to, že se ti něco nepovede –, vlastně hrozně klíčová mechanika v tom příběhu, dělá ho intenzivnější, vyhrocenější a dává to hráčstvu důvod proti něčemu společně bojovat“, dodává. Orin se ve své diplomové práci na pražské DAMU se věnoval využití herních principů v performance.

„Důvod, proč mám role-playingové (vyprávěcí) hry tak ráda a proč je třeba dělám na úkor těch počítačových se váže k otázkám komunity“, říká Antonie. „Produkce počítačových her je hyper individualizovaná a napojená a konzumní kapitalismus – spotřebitel je sám zavřený ve svém pokoji s počítačem, a i když je to třeba kooperativní hra, tak hráčstvo stejně není opravdu spolu. Zatímco role-playingové hry jsou založené na tom, že spolu lidé fyzicky tráví čas a občas spolu třeba nesouhlasí a mají konflikty, což mi přijde hrozně důležité – ten tlak na to být spolu v tady té hyper individualizované společnosti.“

Právě řešení konfliktů a navigování rozličných mezilidských vztahů může být důvodem, proč si hrajeme. „Hraní si je aktivita, kterou nedělají jenom lidé, ale i některá zvířata, a nikdo vlastně pořádně neví proč – ten evoluční benefit není úplně rozklíčovaný. V rámci života to totiž nemá moc velký praktický užitek, člověk nebo zvíře čerpá energii, kterou vydávat nemusí. Jako lvíče na savaně se najíš, a pak by bylo logické jít spát, ať jsi připravené na lov, ale místo toho blbneš se svými sourozenci“ vysvětluje Orin. „Je tady nějaký předpoklad, že jde o zkoušení si životních situací, že je to trošku takový trenažer, díky kterému se učíme nějak improvizovat; když pak v reálném životě čelíme nějakému problému, tak možná můžeme najít řešení právě díky tomu, že jsme si ho tak trošku vymysleli v jiných situacích.“

Antonie i Orin se shodnou, že vyprávěcí hry mají velký terapeutický potenciál. „Zároveň je důležité si uvědomovat, že hra je a vždycky bude trošku nebezpečná“, upozorňuje Orin. „Nastavíme si nějaká pravidla nebo hranice, v rámci kterých hra probíhá. Když mě potom nějaká scéna triggeruje, třeba může být pro mě emočně náročná, tak to nutně neznamená, že nechci, aby se v příběhu stala. Naopak, scéna se mi nelíbí, ale chci, aby se odehrála v určitém kontextu, kdy mám nad ní kontrolu, může to být například úmrtí někoho, na kom mi v postavě záleží, může to být sexualizované násilí, rasismus, homofobie, transfobie, cokoliv – odehrává se to však v prostoru, kde vím, že když mi řekneš něco ošklivého, tak to nereflektuje tvé reálné pocity vůči mně – je to jenom hra. Navíc tam jsou další postavy, které mě třeba v tom okamžiku podpoří“ dodává Orin.

Podcast Raut moderuje Ester Grohová a Nela Pietrová. Dramaturgem podcastu je Max Dvořák. Zvukový obal vytvořila Ester Grohová. Zvukový mix a mastering dělal Ondřej Holý. Vizuální identitu pro celou sérii navrhlo studio Day Shift Office, food design pro doprovodné fotografie připravila Barbora Gábová ve spolupráci s Františkou Malaskovou, Annou Kameníkovou a Natálií Košťálovou z tria Bláznivé bruschetty. Fotografkou série je Viktorie Macánová. Podcast vznikl díky finanční podpoře Ministerstva kultury České republiky. Hlavním partnerem tranzit.cz je nadace ERSTE.