Kurátorský přístup k tématu vychází z pojmu nezbytnosti jakožto životní síly i politického vodítka při rozhodování. V tomto kontextu se umění nejeví jako estetická volba, komodita či profesionalizovaná činnost, ale jako instinktivní, tělesně zakotvená reakce na prožívané podmínky; jako něco nevyhnutelného, vepsaného do samotné struktury každodenního života a jeho politiky.

„Nezbytnost může mít podobu protestu jako prostředku přežití i jako projevu života, může se však vyjevit také coby intimní gesto, zneviditelnění se nebo obrácení se do vlastního nitra. Bienále představuje uměleckou tvorbu jako prostředek solidarity a soucitu, který slouží jako nositel, zástupce či nástroj podpory těch, kdo vzdorují, ale i jako způsob vyrovnávání se s osobní naléhavostí. Tyto praxe utužují mezilidské vztahy zevnitř, zesilují umlčované hlasy a živí naději tím, že vyzývají spřízněné jedince k reakci na útlak,“ říkají kurátoři a kurátorka ve společném prohlášení k výstavě.