Putování zimní krajinou, péče o opuštěné hroby, více-než-lidská vzájemnost a guerillové zahradnictví. Poslední díl podcastu Raut se věnuje duchovnímu a více-než-lidskému rozměru umělecké praxe.

„Advent mě zajímá jako proces zpomalení, noření se do tmy, cílené užívání si tmy pomocí různých poutí, ať už sama, nebo se spřízněnými dušemi, které se každý rok těší, že spolu půjdeme tmou, že si nebudeme svítit mobilem, nebudeme si povídat a potichu budeme stoupat mokrým lesem,“ říká umělkyně a zahradní architektka Lucie Králíková, spoluzakladatelka udržitelného květinového ateliéru Efemér. „Je to pro mě proces zkoumání, jak se zastavit v čase, kdy lidi začínají nejvíc třeštit, to zrychlené prožívání času se v době adventu ještě akceleruje, což je úplný opak toho, jak se to dělo dřív, kdy lidi opravdu hloubali a byli zavření doma.“ Lucii zajímají staré tradice, slavnosti a rituály, které skrze svou tvorbu aktualizuje. Inspiruje ji lidová víra: „asi mám nejblíže ke křesťanství, kdybych si ho měla vybrat, tak nějakou lidovou formu, obyčejné souznění s přírodou, kdy se člověk odklání od toho, co se káže v chrámu a božskost viděl spíše v té krajině.“

Pro brněnskou aktivistku a umělkyni Ivu Davidovou je advent náročným obdobím. „Mám k Vánocům ambivalentní vztah, jelikož jsem věřící. Země Krista, tedy Palestina, krvácí, a je v ní páchaná genocida na místních, což ve mě vzbuzuje nesmírný smutek a vzdálení od radosti.“ Lidskoprávní a environmentální aktivismus jde u Ivy ruku v ruce. „Při genocidě v Palestině je současně páchaná ekocida, jako je tomu u každé militantní akce. Dochází k otravě vody, zničení místní agrikultury, k zabíjení domácích zvířat, znečištění vzduchu a moře, což zase vede k úhynu rostlin,“ vysvětluje Iva. „Snažím si zvědomovat, že i ty Vánoce jsou více-než-lidské, protože při narození Ježíše byla přítomná zvířata, která tomuto bezbranému dítěti nabízela zahřátí. Sám Ježíš dává zvířatům lidskost, v Novém zákoně mluví o tom, že co se děje zvířatům je vražda. Také působení Svatého Františka je více než lidsky osvoboditelské, tento pohled však v dnešní době lidé nechtějí ani slyšet.“

Iva tvoří monochromní obrazy s citlivou kresbou, jílové reliéfy nebo kovové objekty, ve kterých kočky a jiné bytosti obývají postapokalyptický svět. Skrze svou tvůrčí činnost si pěstuje tzv. militantní jemnost a radikální imaginaci. „Jemnosti rozumím jako nějaké milosti a něžnosti, nebo všímavosti a naslouchání, ale taky prostě nějaké svéraznosti a nekompromisnosti. Hodně se to pojí i s mým vizuálním uměním, ve kterém pomocí radikální imaginace zpracovávám klimatickou úzkost a žal a představuju si světy, kde více než lidští aktéři spolupracují na regeneraci zničeného světa v mezidruhové vzájemnosti, bez lidí,“ vysvětluje Iva. „Militantnost pak znamená nebát se čelit konfliktům, které vznikají, když chceme svrhnout opresivní systémy, které brání jemnosti,“ dodává.

Pojem „jemnost“ ze zrcadlí také u Lucie. „Svou tvorbu bych připodobnila něčemu jako jemný intimní aktivismus“, popisuje Lucie, „kdy nikomu nic nenutím, zkoumám věci na sobě a když mi dělají dobře, snažím se do toho vtáhnout další lidi a inspirovat je. Každý si z toho může odnést, co potřebuje, každý má nějaké svoje vnímání. Pro mě je plení záhonu duchovní záležitost, skoro až modlitba, pro někoho prosté plení. Zjišťuju, že se kolem mě vytváří taková svobodná komunita lidí, kteří se různě potkávají na mých akcích, někdy se spřátelí mezi sebou, a párkrát do roka se vracejí a různě propojují. A vlastně jsou si ti lidé v něčem podobní, takže se tím setkáváním vytváří taková jemná rodina.“ Na Luciino putování sudetskou krajinou a pečovat o opuštěné hroby často přijíždí lidé z Prahy, kteří chtějí uniknout ruchu velkoměsta a třeba nemají zahradu, o kterou by se mohli starat. „Jsou to nádherné momenty, když vidím, že takoví lidi jsou, tak nepropadám panice, že je to s náma tak strašné, akorát jsou ti lidi introvertní a nepotřebují o sobě dávat vědět. Vždycky když takového člověka potkám, jsem strašně šťastná, že jsem s ním mohla třeba spolupracovat a začít se kamarádit.“

„Musíme přestat přemýšlet o těle jako o individuálním nástroji, protože jsme odsouzení ke spolupráci, je to právě vzájemnost a vzájemná pomoc, která nás činí odolnými“, říká Iva. Stávající politicko-společenské nastavení nás odpojuje od přírody a od sebe navzájem. Podle Ivy se musíme tyto tendence odnaučit. „Vzájemnost je něco, co je pro život zásadní, protože nejsme sami o sobě, nedýcháme sami o sobě, naše tělo a mysl jsou kolektivní, i nádech a výdech jsou kolektivní,“ říká Iva. „Může to znamenat právě zpřítomňování se, nějaká mindfulness vůči svému okolí, ale také snaha dívat se jinýma očima, očima našich více-než-lidských spřízněných, třeba i rostlinou nebo zvířetem. Zjišťovat, co potřebují, jaký je jejich úkol, kdo je na nich závislý. Co by se stalo, kdyby najednou přestali existovat.“

Podcast Raut moderuje Ester Grohová a Nela Pietrová. Dramaturgem podcastu je Max Dvořák. Zvukový obal vytvořila Ester Grohová. Zvukový mix a mastering dělal Ondřej Holý. Vizuální identitu pro celou sérii navrhlo studio Day Shift Office, food design pro doprovodné fotografie připravila Barbora Gábová ve spolupráci s Františkou Malaskovou, Annou Kameníkovou a Natálií Košťálovou z tria Bláznivé bruschetty. Fotografkou série je Viktorie Macánová. Podcast vznikl díky finanční podpoře Ministerstva kultury České republiky. Hlavním partnerem tranzit.cz je nadace ERSTE.