Když vyčleňujeme děti a pečující osoby z kulturního života, ochuzujeme se o velkou řadu pohledů a zkušeností, děti nám nastavují zrcadlo. Rozhovor s kurátorem Petrem Dlouhým a umělkyní Bárou Šimkovou o vytváření prostorů pro mezigenerační setkávání a podpůrných struktur pro rodiče v uměleckém vzdělávání.

„O pozici rodičů s dětmi v umění a kultuře jsem se začal zajímat, když jsem potkal Mariku Smrekovou, umělkyni, režisérku a aktivistku, se kterou jsme poprvé pracovali společně s Annou Chrtkovou na jedné z našich událostí Y:Events v roce 2021“ popisuje svou cestu k iniciativě Parent Friendly Culture kurátor Petr Dlouhý. „Tvorbu Mariky jsem znal už z předchozích let, ale ne nějak blízce nebo osobně. Začala nám vyprávět o tom, co prožívá od té doby co se jí narodila první dcera – v tu chvíli se mi otevřel svět, byl to dost šokující obraz –, co znamená pro matky umělkyně nějaká snaha setrvat v umění.“

„Došlo mi, že stejně jako zmizela Marika z uměleckého světa, stejným způsobem mizí hodně dalších lidí i část publika. A to byl vlastně první impuls k tomu se začít pídit po tom, kam vlastně zmizelo to publikum, kam zmizeli ti lidé, kteří dřív třeba chodili na představení a najednou přestali“, dodává Petr. Iniciativa Parent Friendly Culture vznikla původně ve Studiu Alta, kde Petr působil, v roce 2022 v rámci evropského projektu On Mobilization, který se zaměřoval na způsoby, jak mobilizovat či aktivovat různé části společnosti. V dnešní době Parent Friendly Culture sdružuje tři organizace: Studio Alta, Alfred ve dvoře a Studio Hrdinů. Iniciativa poskytuje bezplatné hlídání dětí během vybraných představení – především živého scénického umění. 

Umělkyně Bára Šimková se inkluzí zabývá na úrovni své umělecké praxe. V rámci svého doktorského projektu na Akademii výtvarných umění v Praze založila Ateliér dětí, který funguje od roku 2019 a zprostředkovává studujícím a zaměstnanectvu zdarma hlídání dětí během ateliérových schůzek. Na otázku institucionální podpory stran akademie odpovídá: „Ateliér dětí na pražské Akademii je pořád do nějaké míry umělecký projekt, nebo můžeme říct nějaká podpůrná skupina v rámci té instituce“. Bára se začala v otázkách přístupnosti péče o děti a rodiče v rámci uměleckého vzdělávání a kultury angažovat právě kvůli mateřství. Zásadně proměnilo mou uměleckou tvorbu a akademickou práci. Vlastně jsem to umění, které tvořím, jsem musela začít tvořit úplně jinak s ohledem na nějaké časové možnosti, prostorové možnosti a finanční možnosti“, dodává. 

„Pořád jsme zvyklí pracovat v umění s nějakou vlastně dost jednolitou skupinou. Možná je tady nějaký převládající ethos o tom, že pokud chci dělat takovou profesi, tak musím být prostě extra ambiciózní, nemůžu dát najevo nějakou slabost, musím prostě všechno zvládnout, musím všude být. Vůbec umět si přiznat, že je na mě něčeho moc nebo že něco nezvládám, může působit jako překážka v tom výhledově uměleckou práci dělat.“ říká Bára. „Nabízet podporu rodičům, kteří studují nebo pracují na uměleckých školách je důležité z toho důvodu, abychom o ně nepřicházeli“, zdůrazňuje, „svět umění je elitářský, spoustu lidí vylučujeme už na začátku z toho, aby se vůbec hlásily*i na umělecké školy nebo na nich nějakým způsobem uspěly*i, čímž se ochuzujeme. Celá řada zkušeností a pohledů k nám tak nikdy nedojde“, dodává. Mateřství nebo pečující povinnosti pak prohlubují třídní rozdíly mezi studenstvem.

Podle Báry i Petra nám mohou děti také poskytovat obohacující zkušenosti. „Je dobrý si připomínat, že děti jsou taky lidi, a že častokrát nám děti nastavují skvělé zrcadlo a přinášejí nějaký pohled, který nás jako dospělé už třeba nenapadne“, říká Bára. Podle Petra přítomnost dětí ve veřejném prostoru vede k lepší připravenosti na potenciální rodičovství: „Marika mi vyprávěla, že byl pro ni hrozný šok, když se najednou stala rodičkou a vůbec nic nevěděla o tom, co znamená být matkou, přinášelo jí to hodně úzkostí a strachu. Když máme kontakt s dětmi, když vidíme, co třeba může rodičovství znamenat, jaké má podoby, můžeme odkoukat určité vzorce a udělat pak celý ten proces stávání se rodičem snesitelnější, protože společnost nám to moc neulehčuje.“

 „Beru si za osobní cíl vysvětlovat lidem, že nějaká neviditelná, pečující práce se týká nás všech a můžeme se na ní podílet, i když děti sami nemáme, třeba tak, že jsme na lidi, kteří mají děti, hodní nebo že promineme nějaké ubreknutí v sále. Může se to zdát marginální, ale vlastně je to hodně důležitý krok k inkluzivnější společnosti,“ dodává Petr. „Hodně kulturních institucí vnímá inkluzi způsobem, že redukuje lidi na jeden charakter, rodiče identifikuje skrze jejich pečující roli – často jsou viděni pouze jako doprovody dětí. Je důležité neoddělovat publika a vytvářet mezigenerační prostory, kde se můžou všichni setkávat.“

Podcast Raut moderuje Ester Grohová a Nela Pietrová. Dramaturgem podcastu je Max Dvořák. Zvukový obal vytvořila Ester Grohová. Zvukový mix a mastering dělal Ondřej Holý. Vizuální identitu pro celou sérii navrhlo studio Day Shift Office, food design pro doprovodné fotografie připravila Barbora Gábová ve spolupráci s Františkou Malaskovou, Annou Kameníkovou a Natálií Košťálovou z tria Bláznivé bruschetty. Fotografkou série je Viktorie Macánová. Podcast vznikl díky finanční podpoře Ministerstva kultury České republiky. Hlavním partnerem tranzit.cz je nadace ERSTE.