Sexuální pracovnictvo touží po stejných věcech jako ostatní – respektu a rovných právech. Ve třetím díle podcastu o umění Raut diskutují Julia Rot a Martina Šikulová, tvůrkyně propojující sexuální práci s uměním. Skrze audiovizuální tvorbu rozbíjejí stereotypické představy o lidech v sexbyznyse.

„Sexuální pracovnictvo bývá v médiích a ve filmu dehumanizované,“ říká Julia Rot, sexuální pracovnice s uměleckým vzděláním žijící v Berlíně. „Většinou je postaveno do role oběti, nevysvětluje se, proč tu práci začalo dělat, a bývá zobrazeno jen v kontextu dalšího sexuálního pracovnictva, svých kolegů a kolegyň. I proto se na nás často nenahlíží jako na komplexní lidské bytosti.“ 

Tuto zkušenost sdílí i umělkyně a sexuální pracovnice Martina Šikulová. Podle ní je sexuální práce pro společnost stále jakýmsi novým fenoménem. „Samozřejmě, že na to měl vliv covid i nárůst počtu profilů hereček a modelek na sociálních sítích nebo na platformě OnlyFans. Předtím mnoho lidí nevnímalo sexuální pracovnice jako ,obyčejné lidi‘, které mohou potkat na ulici. Dnes se s touto profesí setkávají mnohem častěji, a najednou neví, jak na to reagovat. Vznikají tak dva extrémy, skrze které lze sexuální pracovnictvo vnímat – buď jako oběti, nebo jako objekty, které můžeme fetišizovat.“

Julia i Martina se kromě samotné sexuální práce věnují i bourání tabu spojených s tímto odvětvím a propojují sexuální práci s uměleckými postupy. Juliin právě vznikající nezávislý dokument Team Slut Forever má poukazovat jak na pozitivní aspekty sexuální práce, tak na stigmatizaci, se kterou se pracovnictvo setkává. „Chtěla jsem něco vrátit nazpět komunitě a dát hlas svým kolegyním a kolegům, aby se mohli představit světu tak, jak se vidí sami, protože takových příležitostí moc není,“ říká tvůrkyně dokumentu. 

„Neexistuje pravděpodobně žádný ideální narativ, který by dokázal plně vystihnout a správně interpretovat sexuální pracovnictvo,“ dodává Martina. „Jsem normální člověk jako každý jiný a moje práce mi přijde úplně přirozená.“ To se propisuje i do její tvorby. Martina produkuje se svým partnerem Matějem Damkem erotický videoobsah pod hlavičkou jejich společné platformy Hrcprc studio, jejíž produkce se zaměřuje na „realistické etické porno“. „Nechci vytvářet další videa, kterých už existují miliardy a na kterých není nic skutečného. Chci tam být sama sebou a v něčem možná i trochu nechutná,“ říká tvůrkyně, která překračuje hranice mezi uměním a erotickými filmy. Jeden z nich v minulosti vystavila v rámci klauzurní výstavy na Akademii výtvarných umění.

„Kameru beru jako takovou třetí účastnici v aktu. Než abych se snažila ji potlačit se na ni spíše soustředím a beru ji jako nějakou erotickou hračku. Často máme kameru displayem otočenou k nám, takže vlastně funguje jako zrcadlo, a je hrozně příjemný se sebou v odraze koketovat,“ popisuje svůj přístup k tvorbě. 

Julia upozorňuje na to, že sexuální práce hraje ve společnosti důležitou roli a může doplňovat klasické terapeutické přístupy. Ve své praxi kombinuje masáže, somatickou práci s tělem a aromaterapii s prvky BDSM. „Bodywork je něco, co terapeuti často doporučují, protože jenom povídat si občas nestačí. Myslím si, že po pandemii všichni víme, jak je dotek důležitý a že samota doslova zabíjí.“

V souvislosti se sexuální prací se často zmiňuje pojem disociace, což označuje stav odosobnění. Pro řadu lidí, kteří se živí sexuální prací, je odosobnění jedním ze způsobů, jak se vyrovnávat s emocionálně náročnými situacemi. „Žijeme v kapitalistické ekonomice, ve které tělo k práci potřebuje úplně každý z nás. Mám svoji práci ráda, ale k některým klientům a klientkám mám pochopitelně menší sympatie než k jiným. Abych svou práci mohla vykonávat správně, někdy v určitém slova smyslu disociuju, stejně jako například kadeřník, který udělá to samé, když má poslouchat politické názory svého zákazníka, se kterými nesouhlasí,“ říká Julia. Podobné myšlenky popisuje spisovatelka Sophie Giovannitti v autofikční knize Pracující dívka: o prodeji umění a prodeji sexu, ke které se během rozhovoru odkazujeme.

Julia i Martina se shodnou, že jejich zkušenosti se sběrateli umění jsou horší než s klientstvem sexuálních služeb. „Samozřejmě můžu mluvit jenom ze svojí zkušenosti, ale klienti jsou vůči mně slušní, daleko méně překračují mé hranice a nesexualizují mě tak, jako je tu běžné v uměleckém prostředí,“ popisuje Julia. „Sběratelé v mocensky nadřazené pozici využívají právě tu sexualizaci, setkala jsem se s komentáři, že prodávám obrazy jenom kvůli tomu, že se mnou chce mít někdo sex. Moje umění bylo v tomto smyslu vždycky znevažované. V sexuální práci k tomuto nedochází, protože je všechno řečeno na rovinu a bez odsuzování.“  

„Mé zkušenosti se sběrateli jsou strašné,“ dodává Martina, „sama jsem potom začala zpochybňovat kvalitu svý práce, protože jsem si nebyla často jistá, jestli ode mě kupují něco z toho důvodu, že se mnou chtějí spát, nebo protože jsem reálně fakt dobrá.“

Podcast Raut moderuje Ester Grohová a Nela Pietrová. Dramaturgem podcastu je Max Dvořák. Zvukový obal vytvořila Ester Grohová. Zvukový mix a mastering dělal Ondřej Holý. Vizuální identitu pro celou sérii navrhlo studio Day Shift Office, food design pro doprovodné fotografie připravila Barbora Gábová ve spolupráci s Františkou Malaskovou, Annou Kameníkovou a Natálií Košťálovou z tria Bláznivé bruschetty. Fotografkou série je Viktorie Macánová. Podcast vznikl díky finanční podpoře Ministerstva kultury České republiky. Hlavním partnerem tranzit.cz je nadace ERSTE.