Miriama Kardošová a Tina Hrevušová v galeriích performují v surreálných a znepokojivých maskách, které jim pomáhají vystoupit z vlastní komfortní zóny. Berou s sebou i své publikum a skrze performance vycházející z jejich vlastních traumatických prožitků a selhání se společně vydávají na hranici bezpečné sebereflexe.

„S monstrozitou pracuju jako s esencí tělesnosti. Tělo je samo o sobě nějakým způsobem monstrózní, nepředvídatelné, tělo není nějaká hmotná, statická věc, ale něco, co se proměňuje bez ohledu na to, jakou o něm máme představu nebo jak vlastně chceme vypadat,“ říká interdisciplinární umělkyně Tina Hrevušová. Ve svých instalacích často pracuje s metaforou hmyzu nebo mikrobiálního života, který zvětšuje do lidské velikosti a aktivuje skrze performance.

Kostýmy, které si během performancí obléká, jsou často rozervanými silikonovými těly, ze kterých vyrůstají nové parazitické queer entity. „Trauma vnímám jako jizvu, jako jakési roztrhnutí těla nebo rozpad systému, ze kterého potom může vyrůstat něco nového, co je tím ovlivněné. Tělo nebo systém se musí poskládat do nové podoby, ale nikdy už nebude fungovat stejně jako předtím. Svět ale není přizpůsobený těmto novým formám života, těmto metamorfózám a emocím. Skrze umění pro ně vytvářím prostor a v performancích hledám nové způsoby vyjadřování a přežití těchto více-než lidských bytostí.“ Některé výjevy v instalacích nebo performancích Tiny mohou na publikum působit morbidně nebo způsobovat nepříjemné pocity, obrací se tak role a diváctvo na sebe bere část negativních emocí, což může být pro Tinu osvobozující.

Také umělkyně Miriama Kardošová ve svých performancích pracuje s diváctvem. Témata, která zpracovává – například mizogynie, genderově podmíněné násilí nebo nenaplnitelné ideály ženské krásy –, mohou být pro návštěvnictvo galerie triggerující. „Pohybujeme se ve světě, ve kterém se nám citlivost obrušuje. A někdy je potřeba zajít trošku za čáru, abychom si znovu vzpomněli na důležitost pocitů a na nějaký etický kompas. I když je to pro diváctvo nepříjemné.“

Tina souhlasí a dodává: „Umění není k tomu, aby ukazovalo pouze krásné a uspokojivé věci. Násilí se nás, podobně jako smrt a krize a vše, co se děje ve světě, také dotýká. Myslím, že se to nedá odloučit od toho, s čím a jak pracujeme, a když někdo pracuje podobně emočně jako my, tak se to do tvorby automaticky propisuje.“ Podle Tiny je zobrazované násilí v jejích uměleckých projektech pouze metaforické a je výsledkem konsenzu mezi autorkou a účastnictvem. V rámci vzniklé situace může pružně reagovat na pocity publika.

„Při vytváření konkrétního alter ega se často inspiruji zkušenostmi a výjevy z vlastní minulosti,“ popisuje Miriama. „Abych příběh publiku co nejvíce přiblížila, je pro mě důležité vyvolat v něm velmi podobný pocit, v některých případech i diskomfort, který jsem během těchto situací sama prožívala.“ Diváctvu Miriama otevírá během performancí prostor pro sebereflexi. „Lidé si někdy až s odstupem uvědomí, co v nich moje performance vyvolala, proč se cítili nekomfortně, proč v bezpečném prostoru galerie najednou o to bezpečí přišli.“

Jednou z postav, které Miriama pro svoje performance vytvořila, je Viktorie Oren, skrze kterou se vrací k tématům, jako jsou nenaplněné touhy a očekávání nebo selhání. „Velmi jsem potřebovala řešit otázku feminity a sexualizovaného ženského těla. Viktorie je odrazem pokleslé kultury, její tvář a stylizace je inspirovaná popkulturou, ve které je hypersexualizace a hyperfeminita běžná,“ říká Miriama. „Je to persona, která má na sobě protetickou masku inspirovanou camp kulturou a bimbo estetikou. Má výrazný make-up, rty napíchané kyselinou, upravený nosík, který se někdy až nedokonale láme a vypadá, že už tam pořádně nedrží. Před 5 lety, když Viktorie vznikla, vypadala poměrně extrémně, ale před několika měsíci jsem si uvědomila, že už vlastně vypadá úplně normálně. Proto teď vyrábím nový, ještě monstróznější kostým.“ Tento vývoj odráží vnímání krásy a monstrozity v dnešní společnosti, jež je ovlivněná konzumací digitálního obsahu, který je čím dál extrémnější, aby si udržel naši pozornost.

Podcast Raut moderuje Ester Grohová a Nela Pietrová. Dramaturgem podcastu je Max Dvořák. Zvukový obal vytvořila Ester Grohová. Zvukový mix a mastering dělal Ondřej Holý. Vizuální identitu pro celou sérii navrhlo studio Day Shift Office, food design pro doprovodné fotografie připravila Barbora Gábová ve spolupráci s Františkou Malaskovou, Annou Kameníkovou a Natálií Košťálovou z tria Bláznivé bruschetty. Fotografkou série je Viktorie Macánová. Podcast vznikl díky finanční podpoře Ministerstva kultury České republiky. Hlavním partnerem tranzit.cz je nadace ERSTE.