„Strávit čas s trans člověkem může každému změnit život. Cis lidé často řeší věci, které mají nějakou paralelu s trans zkušeností“ říká Richard L. Kramár v rozhovoru o knize muzeum sebevražd jedné trans holky. Spolu s malířkou Paulou Gogolou byl hostem podcastu Raut. Věnujeme se metafoře muzea, identitární politice i queer opeře. Kniha tematizuje užívání ketaminu, disociativní psychoaktivní látky oblíbené nejen mezi trans lidmi, proto jsme si na závěr pozvaly doktorku Evu Kozákovou, která na psychedelické klinice Psyon působí jako terapeutka v rámci ketaminem asistované psychoterapie. 

„Je to celkem kontroverzní kousek, ale musím říct, že jsem si to čtení velice užila,“ říká slovenská malířka Paula Gogola, jejíž díla najdeme na obálce knihy muzeum sebevražd jedné trans holky. Memoár newyorské autorky a psycholožky hannah baer právě vyšel v nakladatelství tranzit.cz v českém překladu Sylvy Ficové. „Je zábavné prodírat se těmi vrstvami trans identity, které možná v mainstreamových kánonech, médiích nebo kultuře nejsou tolik diskutované,“ popisuje Gogola, „možná je to devadesátková záležitost, ale ve filmografii jsou trans lidé často spojovaní s nějakou dekadencí a sexualizací, která není úplně v jejich rukou. V tom je mi memoár baer tak sympatický – absolutně si v něm nárokuje svou sexualitu.“

„Mně přišlo extrémně osvobozující, že se v knize objevuje spousta témat a motivů, o kterých jako trans osoby máme často tendenci mlčet, protože by to tzv.: ‚nebyla dobrá optika‘“, říká básník, režisér a libretista Richard L. Kramár, který napsal ke knize doslov. „Ta kniha vlastně tematizuje tento tlak prezentovat narativ vlastní transrodovosti jako dostředivý, směřující k nějakému konkrétnímu cíli, konkrétnímu řešení. hannah baer tento tlak úplně rozbíjí a její narativ je naopak odstředivý, rozplétající vlákna procesu tranzice, která není přímka, ale síť, která se místy rozpadá, nebo vede na místa, která jsou slepá, neprozkoumaná, nedořešená, nějakým způsobem citlivá, plná přiznaného zmatku – to je pro mě na té knize asi nejvzácnější.“

Knihu proplétá metafora muzea, jakožto imaginárního místa uvnitř sebe, do kterého hannah chodí disociovat od reality binárního světa. Občas se však bojí, že se z muzea už nikdy nevrátí. „Já jsem právě ze svého muzea vyšla dnes ráno, asi po třech dnech,“ říká Gogola. „Celý prostor mého muzea je strašně kaleidoskopický, připomíná mapku ve hře Warcraft nebo League of Legends, ve které je osvětlená jen část v úzkém rádiusu kolem vás, všude jinde je tma,“ pokračuje. „Metafora muzea, kterou v knize baer představila, mě strašně nadchla, je totiž tak výstižná a trefná, pomohla mi vnímat spirálovitost vlastních myšlenek trochu jinak, s nadhledem,“ dodává.

Kramár souhlasí s Gogolou: „Metafora osobního muzea mě strašně zasáhla, protože podobnou myšlenku v sobě nosím už poměrně dlouho – že ‚alone is a place‘ tedy ‚samota je místo‘. Přijde mi, že baer popisuje nějakým způsobem to samé. Je to nějaký vnitřní prostor imaginace, který může být osvobozující, ale zároveň může být i nějakou pastí, ze které se člověk nemůže dostat,“ popisuje Kramár. „Vlastně se to dá poměrně jednoduše vztáhnout ke konceptu těla jako archivu – jen je to dotažené o něco dále, ke konkrétnímu prostoru muzea a idei vystavování a kurátorskému přístupu k vlastnímu tělu, vlastní identitě,“ vysvětluje Kramár, „jakmile si představím tělo-archiv jako nějakou budovu, ve které se pohybuju ať už dobrovolně či nedobrovolně, najednou je vztah k té metafoře daleko víc vtělený.“

Gogola se v takovém muzeu nacházela už od raného dětství, od té doby, co si začala uvědomovat sebe sama. „Postupně, když jsem byla starší, jsem začala mít pocit, že jsou ve mě jisté věci, které potřebují nějakým způsobem jít ven, že si žádají nějakou sublimaci nebo vypořádání se. Tak jsem začala hledat outlety, kterými bych je mohla ventilovat – to byl vlastně prvotní impuls k umělecké tvorbě. Vlastně se to stalo možná náhodou, že to bylo právě výtvarné umění, skrze které jsem mohla uchopit to téma tranzice, i když ze začátku ne úplně vědomě. Na akademii se mi podařilo k němu přistoupit více intersekcionálně a situovat ho do socio-politického kontextu,“ vysvětluje malířka. Gogola v letošním roce získala na Slovensku cenu Malba roku. „V součastnosti stále uvažuju nad identitou nebo nějakou svou polohou, ale ve spojení s dalšími fenomény nebo podmínkami, které mění okolnosti, ve kterých se vyskytuju. Ale myslím, že mě to vždycky bude táhnout ke kontemplaci nad tímto stavem bytí.“ 

„Já to mám vlastně asi velmi podobně, v tom ohledu, že když se vydám zpět ve své tvorbě, tak trans motivy nebo motivy nekonvenčního pojímání genderu se tam implicitně dají najít asi úplně od začátku. A dokázal bych i prstem ukázat na moment, kdy jsem to začal tematizovat explicitně a hledat způsoby, jak to kontextualizovat a pracovat s tím vědomě,“ říká Kramár, který letos vydal dvousvazkovou, resp. dvou-aktovou básnickou sbírku Sukces saisóny, inspirovanou filozofií Opery.  „Kdybych však nepociťoval, že je důležité mluvit explicitně o trans zkušenosti, tak bych o ní asi nemluvil, protože mě to vlastně až tak nebaví, nemám úplně vášeň pro identitu jako koncept a mám rád svoje soukromí, které si však neustále narušuju tím, co píšu, nebo jaké dělám divadlo a performance. Soustavně se přivádím do nějaké míry diskomfortu, když tyto věci zveřejňuju. Takže až nastane revoluce a všechno se vyřeší a gendery se zruší, tak budu asi psát o něčem jiném,“ dodává Kramár. 

Podcast Raut moderuje Ester Grohová a Nela Pietrová. Dramaturgem podcastu je Max Dvořák. Zvukový obal vytvořila Ester Grohová. Zvukový mix a mastering dělal Ondřej Holý. Vizuální identitu pro celou sérii navrhlo studio Day Shift Office, food design pro doprovodné fotografie připravila Barbora Gábová ve spolupráci s Františkou Malaskovou, Annou Kameníkovou a Natálií Košťálovou z tria Bláznivé bruschetty. Fotografkou série je Viktorie Macánová. Podcast vznikl díky finanční podpoře Ministerstva kultury České republiky. Hlavním partnerem tranzit.cz je nadace ERSTE.