„Na AVU jsme byli jediní dva Asiaté a všichni si nás pletli. Profesor mi jednou řekl, že jsem měl minule lepší kresbu, ale myslel si, že mluví se Zaiem,“ říká umělec Minh Thang Pham. Narodil se ve Vietnamu, ale od dvou let žije v České republice. Motivy a příběhy spojené se svým původem ve svých uměleckých projektech zpracovává, což mu samo o sobě přineslo zájem kurátorů a kurátorek.

Témata odlišné identity, ať už třídní, sexuální, nebo etnické, dostávají v současném umění stále více prostoru. Tvůrcům a tvůrkyním dlouhodobě vytlačovaným na okraj to může i akcelerovat kariéru. Přináší to ale i řadu otázek a konfliktů. Najednou se může zdát, že identita je důležitější než samotné umění. Pro řadu lidí je totiž nejjednodušším klíčem ke čtení umělecké tvorby.

Pham se vůči problematické osobní zkušenosti s přístupem některých kurátorů a kurátorek vymezil v článku publikovaném v časopise FlashArt, jeho kritika ale směřuje především k systémové proměně vnímání umělců a umělkyní s menšinovou identitou. „Kurátoři jsou fascinováni exotičností umělců, ale měl by je vést především autentický zájem o tvorbu konkrétního umělce či umělkyně. Jedinec vyrůstající v menšině vždy implicitně vychází z bolesti, kterou za sebou má. Organizátoři výstav by ale neměli umění redukovat jen na tuto rovinu,“ dodává Minh Thang Pham.

Zai Xu je umělec a působí také jako kurátor v pražské galerii Světova 1. Podobně jako Pham zpracoval Xu svou osobní zkušenost s přístupem dominantní společnosti k těm, kteří se nějakým způsobem odlišují, a zároveň sám reflektuje, jak s tímto pohledem pracuje ve své kurátorské a umělecké praxi. Svou zkušenost zaznamenal mj. v textu Proč jsem tak bílý, který vyšel v antologii textů Měkká místa v rámci bienále Ve věci umění 2022.

 „Zvolna si začínám uvědomovat všechny tyto internalizované podoby ponížení, různé zbraně a klece. Uvízl jsem v pasti, kterou jsem si sám nastražil. Dá se tedy říct, že jsem sám sobě kolonizátorem. Strach si podrobil celé moje tělo, bolest mě srazila k zemi. Tahle nenávist, co mi toho tolik ukradla…“ píše Xu v textu. 

Jak říká v rozhovoru, menšinová identita je pro umělce v současnosti do jisté míry výhodná. „Umělci sami poznají, co funguje, navíc nejsou v dobré ekonomické situaci. Rozpoznají, že když budou řešit tohle téma, tak tu práci dostanou. Dostáváme se do začarovaného kruhu, kdy všichni jenom performují, a neřeší žádná opravdová témata. Tato performovaná identita postupně začne splývat se skutečnou, což je děsivé“” dodává Xu.