„Umělci-pedagogové jsou většinou aktivní v uměleckém provozu a mají moc výrazně ovlivnit kariéru svých studentů. Těžko si ale pak můžete u vedení školy stěžovat na to, že váš vedoucí domluvil vašemu spolužákovi výstavu, a vám ne. Jsou věci, o kterých se nemluví. Potlačit svoje ego je z pozice pedagoga nesmírně obtížné, ale je to naše povinnost,“ říká umělkyně a pedagožka Filmové fakulty Akademie múzických umění Marie Lukáčová.

„Provázanost DAMU a divadelního provozu je obrovská. Každý, kdo na škole učí, má zároveň velkou moc v rámci celé branže. Je těžké si představit, že půjdu řešit něco s vedoucím katedry, který je zároveň ředitelem divadla nebo se s ním přátelí. Co když si to mezi sebou řeknou a celý divadelní svět se mi bude smát?“ říká spoluzakladatelka iniciativy Nemusíš to vydržet!, studentka herectví Marie Luisa Purkrábková. Iniciativa na konci letošního června zveřejnila zkušenosti studentů*ek se zneužíváním moci, sexismem, šikanou a sexuálním obtěžování na českých divadelních fakultách. „Místo aby studenti se svými pedagogy otevřeně hovořili o svých problémech, musejí neustále zvažovat, zda si tím nemůžou uškodit v dalším profesním životě. Na škole musí učit aktivní divadelníci, je ale potřeba vyřešit asymetrii mezi vlivnými uměleckými osobnostmi – pedagogy – a studenty, kteří ,neznamenají nic‘,“ dodává Purkrábková. 

Iniciativa z DAMU v mnohém navazuje na aktivity Čtvrté vlny. Feministická skupina studentek českých uměleckých škol vznikla v roce 2016 a formou úderných videí publikovaných na sociálních sítích upozornila na tehdejší problémy s diskriminací v akademické sféře.

Jednou ze zakladatelek skupiny byla již zmíněná Marie Lukáčová – tehdy studentka Vysoké školy uměleckoprůmyslová v Praze. Lukáčová v současnosti učí na Katedře audiovizuálních studií pražské FAMU, kde působí společně s Hanou Janečkovou – pedagožkou, teoretičkou a kurátorkou. Janečková je také členkou kurátorského týmu pražské galerie Display. Obě se k tématu etiky a moci vyjadřují ve veřejné diskusi a z pozice vyučujících se snaží změnit systém vzdělávání i v praxi. Přestože dílčí nástroje a řešení již existují (např. nově zaváděné pozice ombudsmanů), opravdu bezpečné prostředí pro studující i pedagogy je nesmírně komplexní a vyžaduje citlivý přístup.

„I když se rozhodnete nějaký problém řešit a na škole jsou mechanismy, jak je řešit, tak se oběti někdy rozhodnou raději svůj problém neřešit. Rozkřikne se to a ta pověst se s vámi táhne dál. Kolegové si vás nepamatují na základě vaší práce, ale jako ,tu co měla konflikt s vyučujícím‘,“ vysvětluje Janečková, která svoje vysokoškolská studia absolvovala na britských univerzitách. Připouští, že zdejší diskurs je ve srovnání s tzv. Západem zpožděný: „Podobné iniciativy existují i na zahraničních školách. V Anglii Jsou ale více spojené s tématy finanční dostupnosti vzdělání nebo rasismu. Strukturální problémy školství jsou podobné. I my bychom se měli ptát: ,Proč nemáme víc romských studentů a studentek umění?‘ ,Proč nemáme žádné profesory a profesorky romské národnosti?‘ To u nás zatím nikdo neřeší, v Anglii je rasismus téma. Britské školství je ,napřed‘, naše aktuální problémy, jako je sexismus, má už do určité míry vyřešené. V řešení rasismu ale tamní instituce naprosto selhávají.“