V kontextu výstav se téměř nikdy nemluví o množství neviditelné práce, která za těmito projekty stojí. V popředí zájmu jsou vždy umělecká díla. Někdo ale musí výstavy nainstalovat, otevřít a uklidit. Kdo jsou essential workers kulturních institucí? Co si myslí o současném umění? Proč je jejich zkušenost pro rozvoj světa umění nenahraditelná? A jak prožívali období, kdy byly kvůli pandemii galerie zavřené?

„Na mé práci mě zajímají lidé – návštěvníci se v galerii odpojí od reality, procházejí výstavou. Vy s nimi komunikujete a ptáte se, co se jim líbilo, a oni se vám otevřou. Je to úplně jiný druh kontaktu. Chodí sem starší i mladší lidé, vzdělaní, cizinci…“ říká pokladní z Galerie hl. m. Prahy ve druhém patře Městské knihovny. Konverzace, které vede s návštěvníky, podle svých slov s nikým z galerie nesdílí: „Jsou to soukromé informace. Když se mi návštěvník otevře v estetickém vytržení, musím si dát dobrý pozor, abych někomu [sdílením těchto informací] neublížila,“ vysvětluje žena, která práci v kultuře přikládá ve svém životě velkou váhu: „Celá moje rodina vždy byla spojena se světem umění, je pro mě nesmírně důležité být jeho součástí. Každá výstava mě něčím osloví, vždy v sobě zkrátka ,něco‘ má a vždycky si něco najdu. O tom to umění je, ne?“

I kustodky z domu U kamenného zvonu galerii chápou jako místo usebrání, na které jsou ony i jejich kolegové po letech práce už hluboce napojení. „Kustod ve vztahu k návštěvníkům nehraje aktivní roli, ale někteří z nich s námi svůj prožitek chtějí sdílet. Obecně jsou kustodi zajímavé osobnosti. Chodí řadu let na jedno pracoviště, vnímají lidi a prostor, zklidňují se a obracejí se do sebe. I ti mladí, kteří sem přicházejí pracovat, jsou vždycky zajímaví.“

Podobně to vidí šatnář ze sálů Městské knihovny Josef Kareš, který se většinu svého života živil jako geodet: „Sice jsem žádnou výtvarnou školu nevystudoval, ale umění mě zkrátka hrozně baví,“ říká pan Kareš, který se v mládí neúspěšně hlásil ke studiu estetiky. „Šatnáře jsem začal dělat v důchodu. Žiju sám, chtěl jsem být mezi lidmi. Sociální vazby jsou užitečné,“ dodává. Přestože si během života stihl našetřit, služby v centru Prahy jsou pro něj i jeho kolegy finančně nedostupné. „V okolí galerie je spousta restaurací, ale nikdo z nás si nemůže dovolit dát si v některé z nich oběd za dvě stě korun. Raději si o polední pauze něco zobneme ve společné místnosti a jdeme se projít na čerstvý vzduch“” konstatuje pan Kareš, který s platem vyjde, protože má našetřeno z předchozího povolání. Je fanouškem starého umění, které by ostatně rád vídal častěji vystavené v sálech jeho „domovské“ Městské knihovny, kurátorskou koncepci zaměřenou na současné tvůrce ale respektuje. „Určitá část kulturní veřejnosti současné umění příliš nebere – má raději osvědčenou klasiku. Na provozu galerie bych ale nic neměnil, ve svém věku už raději nechávám prostor mladším. Měnit svět už nebudu,“ uzavírá rozhovor šatnář, který upozorňuje, že v galeriích už dnes zdaleka nepracují jen důchodci.

Jedním ze studentů, kteří si přivydělávají jako kustodi, je Tadeáš Slíva. Výstavy nejčastěji hlídá v domě U kamenného zvonu. Přátele mezi kolegy nemá, ale pravidelná komunikace s kolegy ve věku jeho prarodičů je pro něj inspirativní. „Od starších se toho my mladší můžeme hodně naučit,“ říká Tadeáš, podle kterého by vedení institucí mělo věnovat větší pozornost připomínkám svých zaměstnanců. „Kustodi, šatnáři nebo pokladní dokážou vnímat provoz galerie očima návštěvníků. Snažíme se upozornit na problémy, které vedení nevidí,“ dodává.