Někde mezi: o výzvách norského uměleckého provozu

Série textů Někde mezi: o výzvách norského uměleckého provozu je výstupem mého kurátorského výzkumu na umělecké scéně v Oslu. Přicházející z východní části Evropy, avšak s pasem občana Evropské unie jsem se nevyhnutelně ocitl v pozici, která zkoumá, ale není neutrální. Dívat se na kulturní scénu prizmatem center a periferií je totiž ovlivněno situovaností a privilegii, nebo naopak jejich absencí, které různé pozice přinášejí. Skandinávské země jsou často dávány za pozitivní příklad ve fungování nejen (uměleckého) vzdělávání, inkluzivity a infrastruktury umělecké podpory, a s tímto očekáváním jsem k jejím institucím také přistupoval. Inkluzivita a prosperita jsou ale abstraktní termíny, které mají specifický základ v různorodých institucionálně-politických praxích. Ukázalo se tak, že příznaky živých procesů (které jsou základem chápání těchto pojmů), jako je prekarizace, privatizace nebo exkluzivita, se dají stejně tak najít na umělecké scéně v bohaté, vzdělané a sociálně založené společnosti, ke které máme tendenci vzhlížet jako ke vzoru. Během rešerší a rozhovorů s místními kulturními aktéry (zástupci uměleckých institucí, kurátoři, umělci) o těchto procesech bylo víc a víc zřetelné, že perspektiva centra a periferií je značně problematická, protože je zatížená situovaností pozorujícího, a vytváří tak protikchůdné představy. Toto zjištění mi následně potvrdily i texty, které jsou součástí tohoto cyklu. Perspektiva center a periferií může být zavádějící a v tomto kontextu může být užitečnější spíše pohled na hranice mezi dvěma místy. Kde se takové hranice nacházejí a kdo je (ne)může přecházet? Jak existence hranic a jejich konkrétní podoby ovlivňuje umělecký provoz v Norsku?

Na tyto a další dílčí otázky se pak cyklus snaží odpovědět prostřednictvím rozhovorů a autorských esejí autorů a autorek spojených s platformou Verdensrommet, kteří ve své tvorbě a aktivitách existenci hranic tematizují, ohledávají či zpochybňují. Ze všech tří příspěvků je zjevné, že výzvy, s nimiž se potýkáme v různých národních kontextech, jsou v mnoha ohledech podobné. Proto je třeba také kolektivně diskutovat o strategiích solidarity a alternativních strukturálních modelů, které by v uměleckém provozu zajistily větší míru udržitelnosti a jistoty.

V úvodním rozhovoru s Rodrigem Ghattasem-Pérezem, umělcem, aktivistou a kulturním pracovníkem, mluvíme o založení sítě Verdensrommet a její roli při řešení strukturálních problémů začleňování studentů umění, umělců a kulturních pracovníků ze zemí mimo EU do norského kulturního ekosystému. Kromě toho se v rozhovoru ukazuje, že prekarizovaná umělecká práce má sice specifické podoby vzhledem k prosperitě a míře podpory v jednotlivých zemích, ale obecně jde o typický rys napříč evropským prostorem. Důvody jsou například finanční nestabilita v rámci tzv. patchwork economy, kdy umělci skládají svůj příjem z vícero krátkodobých či nárazových pracovních úvazků. Dále jsou to také podmínky dotování uměleckého provozu implikující princip soutěže, ale také internalizace chápání umělecké praxe jako projektového řízení.

Dora García ve svém textu Spravedlivý umělecký systém může existovat jen jako součást systému spravedlivého pro všechny zpochybňuje představu center a periferií a navrhuje mluvit pouze o zónách exkluze, ve kterých se pořád nachází většina lidí. Ve svém silném textu analyzuje vlastní pozici migrující umělkyně, jejíž vývoj spočívá v odmítnutí všech přejatých konceptů. Ten pokračuje v jejím pedagogickém působení na Norské akademii umění v Oslu, kde mapuje procesy dekolonizace a nabourává představy o otevřenosti a inkluzi v norských uměleckých institucích.

Esej Sarah Kazmi vychází z průzkumu často neviditelného území mezi centrem a periferií či spíše mezi dvěma místy, jejichž hranice je kontrolována a politicky polopropustná. Doménou tohoto území je čekání jako nástroj politické oprese a zároveň tělesná i mentální zkušenost, kterou toto čekání generuje. Sarah Kazmi prostřednictvím textu, kde se mísí poezie a chladná analýza, reflektuje čekání na víza a jeho důsledky. S jejími slovy se můžeme snadno identifikovat, protože dlouhé a úzkostné procesy existence někde mezi se po příchodu pandemie staly v jistém smyslu globalizovanou lidskou zkušeností.

Série je součástí projektu Centrum a periferie: kulturní pouště ve východní Evropě, který je podpořený grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska z Fondů EHP v programu Kultura.