V prekarizovaných budoucnostech žijeme už nyní

František Fekete: Zajímá mě, jak funguje kulturní politika v Norsku pro umělce, kteří pocházejí ze zemí mimo Evropskou unii a Evropský hospodářský prostor (EU/EHP). Měl jsem určitá pozitivní očekávání ohledně její inkluzivity a přístupnosti, která jsi ale částečně vyvrátil. Můžeš nám jako člověk s žitou zkušeností stručně povědět něco o hlavních strukturálních problémech, kterým umělci a umělkyně ze zemí mimo EU/EHP ve skutečnosti čelí?

Rodrigo Ghattas-Pérez: V Norsku se v posledních letech zvyšuje tok mobility umělců a kulturních aktérů zejména z takzvaného globálního Jihu. Zvenčí se zdá, že se v oboru uplatňují určité principy, které by mělo být snadné překonat. Avšak čím víc se noříte do toho, jak kulturní sektor funguje, tím častěji budete odkrývat mnoho „preventivních opatření“, která umělkyním a umělcům komplikují to, co musí nebo chtějí dělat, aby si vybudovali zdravé živobytí. V průběhu času to přispívá k prohlubující se finanční nejistotě těchto lidí.

Částečně to způsobuje „neviditelná“ byrokracie a gatekeepeři, což si nově příchozí jednoduše neuvědomují. Může tedy chvíli trvat, než se zorientujete v kulturním systému, přičemž se souběžně snažíte proklestit cestu zatvrzelým aparátem imigračního systému. Pro studující nebo umělce, kteří jsou v zemi čerstvě, může být oboje velmi komplikované.

FF: Jsi spoluzakladatelem sítě zvané Verdensrommet, která se všemi těmito problémy zabývá. Kdy vznikla a jak funguje?

RG-P: Věci se daly do pohybu na samém začátku pandemie, kdy jsme se já i další lidé začali hodně zajímat o přehlížené komplikace a těžkosti, se kterými se potýkají mnohé umělkyně a umělci ze zemí mimo EU/EHP. Spousta těchto nepříjemných procesů, které jsou vyčerpávající po byrokratické i psychologické stránce, zůstává veřejnosti neznámá. Navázal jsem spolupráci se svou kamarádkou a kolegyní Gabrielle Peré. Začali jsme vytvořením virtuálního prostoru, který slouží k vzájemné podpoře. Nebylo to nic sofistikovaného – jen soukromá facebooková skupina pro lidi, kteří řešili stejné potíže. Naším cílem bylo vytvořit síť, systém opěrných bodů, ekosystém, v němž si lidi můžou navzájem pomáhat sdílením informací, historek, taktik a strategií, jak přistupovat k UDI (norský imigrační úřad), přičemž všechny tyto poznatky vycházejí z vlastních zkušeností s prací a imigrací.

FF: Můžeš nám dát příklad aktivit, které děláte nebo organizujete?

RG-P: Letos jsme uspořádali událost nazvanou Immigration Clinic for Creative Professionals (Imigrační klinika pro kreativní profesionály a profesionálky). Šlo o seminář, na které se shromáždili vedle lidí z uměleckého světa také advokáti, právníci a zastoupení odborů. Dále jsme k účasti přizvali i pracující z imigračního úřadu. Vedli jsme několik diskusí a kulatých stolů o právních nástrojích, s jejichž pomocí můžeme současné politické rámce změnit k lepšímu. Nyní sepisujeme zprávu z této akce a doufáme, že poslouží jako užitečný nástroj pro další advokační práci. Jde nám hlavně o politické zplnomocnění pro umělkyně, umělce a další lidi.

FF: Jaké máte hlavní cíle?

RG-P: Chceme vytvořit smysluplné zdroje, které pomohou těm umělcům a umělkyním, kteří už tu působí, ale i těm, kdo do Norska přijedou v budoucnu. Jde o přímý způsob, jak je podpořit a propojit, aby mohli lépe řešit imigrační záležitosti i pracovní nejistotu, které budou čelit.

Kromě toho pořizujeme taktické překlady některých z těchto zdrojů do politického jazyka, aby politická reprezentace pochopila, jak umělci v současnosti fungují a aby přijímali takové politiky, které této realitě budou odpovídat.

Z ekonomického hlediska bych řekl, že umělci a umělkyně v Norsku fungují tak, že kombinují krátkodobé projektové zakázky, sociální podnikání a práci v ateliérech. Většina lidí věnujících se umění v Norsku se živí prostřednictvím takovéhle „patchworkové ekonomiky“. Naštěstí i naneštěstí se to netýká umělců ze zemí mimo EU/EHP, protože nesmíme pracovat mimo náš obor. Patchworková ekonomika spočívá v tom, že máte několik různých zdrojů příjmu z oboru umění i mimo něj. I v jedné z nejbohatších zemí na světě je tak pro mnoho lidí umění synonymem prekarizované práce – a my se to snažíme změnit.

Snažíme se poukázat na nevyhovující realitu, protože věříme, že je možné vytvořit model spravedlivého přerozdělení – tedy ekonomiku blahobytu –, která zlepší naši situaci tím, že umělkyním a umělcům pomůže dosáhnout ekonomické udržitelnosti. Máme tedy stejné cíle, ale naše chápání toho, jak toho lze dosáhnout a jak by měla umělecká praxe vypadat, se mohou někdy zásadně lišit. Tyto dichotomie mi připadají opravdu fascinující.

FF: Myslím si, že patchworková ekonomika je obecný jev u mnoha lidí pracujících v kultuře po celé Evropě. Fascinující, ale současně i znepokojivé mi připadá, jak se naše pracovní pozice odvíjejí od příležitostí, které se nám naskytnou. Například když mi někdo zaplatí za kurátorování výstavy, udělám to, ale nemůžu si dovolit být naplno kurátor na volné noze, protože bych se tak zkrátka neuživil.

Nicméně Norsko má jeden významný rozdíl, a to roli odborů, na což nejsme v českém kontextu tak docela zvyklí, natož v umění. Jak vnímáš roli různých uměleckých odborů?

RG-P: Odbory odvedly za uplynulé století pro umělce a umělkyni, ale i pro oblast umění v širším smyslu, nesmírně hodnotnou práci. Ačkoliv bych řekl, že v posledních letech se většina tohoto úsilí zaměřuje na udržování a podporování toho, čeho už bylo dosaženo. Povedlo se nám odhalit některé skuliny: především jsou tu nedostatky v předvídání různých podob prekarizované budoucnosti, které se budou objevovat. I z pozice současnosti vidíme, že tyto podoby budoucnosti už tu jsou jaksi přítomné. Zažili jsme postpandemická omezení a hrozivé škrty v kulturním rozpočtu na rok 2023 — taková situace by ještě před pár lety byla v silné norské ekonomice nemyslitelná.

Musíme si položit otázku: Jak si mohou odbory udržet politicky angažovaný postoj, který umožní nejen zachovat dosavadní výdobytky, ale také získat komunitní zaměření a orientovat se do budoucna? Komunitním zaměřením myslím to, že se musí začít dívat na vztahové aspekty odborové infrastruktury a promýšlet ekonomická řešení spravedlivého přerozdělení a kolektivní umělecké modely. Verdensrommet letos vydal publikaci o alternativních ekonomikách pro oblast umění. Přestože nejde o konkrétní návrhy, udává jasný záměr a načrtává možné postupy, jak se pustit do hledání řešení.

FF: Můžeš nám některé z těchto alternativních modelů stručně přiblížit?

RG-P: Aktuálně prozkoumáváme samoorganizované, na důvěře založené a regenerativní ekonomiky. Několikrát jsme uspořádali laboratoře fiktivní ekonomiky, kde jsme poskytli prostor pro kolektivní imaginaci toho, jak proměnit kulturní ekonomiku. Umělci a umělkyně potřebují alternativní formy směňování hodnot, které se přizpůsobí požadavkům kreativního života. Možnost tvořit, mít přístup ke zdrojům a udržet si nezávislost jsou základem pro vybudování udržitelné umělecké praxe a uspořádání sociálního života. Hlavními pilíři jakékoliv provázané ekonomiky jsou hluboká reciprocita a vzájemná podpora. Ještě nám zbývá probádat techničtější aspekty — například otestovat etická blockchainová řešení a navrhnout nový hodnotový systém pro ekonomickou a lidskou směnu, který umožní spravedlivé přerozdělení příjmu, bohatství a příležitostí. Další oblast k prozkoumání je téma virtuálních měn, barterových sítí a autonomní ekonomické správy. Možnosti jsou neomezené, vyžadují však obrovské množství zdrojů, energie a času na experimenty a navrhování nových ekologicky orientovaných modelů funkčních pro náš specifický kontext. Právě v tom podle mě tkví půvab takové práce. Musíte ji vystavět od základů.

FF: Přestože mluvíš o škrtech v rozpočtu, norské financování umění je pořád velmi štědré ve srovnání s jinými evropskými zeměmi, hlavně těmi postsocialistickými.

RG-P: To je pravda. Jsem ale přesvědčený, že norští umělci a umělkyně — a tím myslím všechny, kdo v tomto oboru v Norsku působí — jsou velmi málo vybaveni na to, aby si s ekonomickou nejistotou poradili, a to právě kvůli tomu, že spoléhali na velkorysé financování, které jsi zmínil. Tento finanční systém je v případě Norska velmi úzce propojený s těžbou ropy, což se projevuje jako přímý i nepřímý greenwashing na všech úrovních kulturní mašinérie. Ukazuje se, že tato skutečnost je pro spoustu lidí dost kontroverzní. Neznám jich tolik, pro které by to (v umění) bylo nyní hlavní prioritou, ale je potřeba to zmínit. Spousta peněz z těchto energeticky náročných činností, které poškozují naši planetu, jde do umění a kultury. Musíme to začít reflektovat a navrhnout smysluplná řešení toho, čemu se podle mě lze vyhnout – cenou za financování umění nemusí být naše vyhynutí. To znamená, že se musíme zamyslet nad udržitelností v ekonomickém a ekologickém smyslu, co se týče umění a role umělců v tomto novém hodnotovém systému. Vyžaduje to i otevření tématu norského koloniálního odkazu, což mohou být v norském kontextu velmi náročné debaty, jak jsem zjistil.

FF: Proč? Jak je aktuálně dekolonialita ve veřejné debatě vnímaná? 

RG-P: Takové diskuse jsou naneštěstí hodně zbrzděné. Toto téma se v celé jeho složitosti zatím ve veřejné debatě příliš neobjevuje. Někdy ho zastiňuje debata o rasismu nebo o konkrétních individuálních vztazích, které mají rasistickou povahu. Každopádně strukturální problémy vyvěrající z koloniality a všechny jejich důsledky projevující se v norské společnosti — včetně oblasti umění — zatím zůstávají tabu. Existuje pár lidí v akademickém prostředí, kteří se pokoušejí tuto debatu otevřít, ale narážejí na značný odpor.

FF: Jak se do této debaty zapojuje Verdensrommet?

RG-P: V rámci sítě Verdensrommet to vnímáme jako velmi tenkou linii a snažíme se vyhýbat jakýmkoliv reprezentacím, které by stály na pozici obětí. Sami odmítáme být oběťmi a raději hledáme příčiny strukturálních problémů. To, jak v Norsku sektor umění funguje, někdy takové strukturální problémy posiluje.

Jak tedy podporujeme soubor hodnot odlišný od těch, které slouží jako principy řídící oblast umění v Norsku i jinde? V rovině kultury se samozřejmě děje spousta skvělé práce, má ale hodně daleko k sebekritičnosti. A také má daleko k tomu, aby nás vedla tam, kam se obecně potřebujeme dostat.

Domnívám se, že tyto prapůvodní problémy se velmi úzce pojí se vzestupem neoliberalismu jakožto ideologie, která redukuje všechny hodnoty na hodnotu monetární — v níž je sebehodnota jedince nerozlučně spjata s jeho schopností být homo economicus, tedy ryze kapitalistický subjekt. Musíme přestat řešit tyto problémy tím, že do nich budeme vrážet peníze — protože nakonec už žádné peníze, které bychom mohli kamkoliv vrazit, ani nebudou.
—

Rodrigo Ghattas-Pérez je peruánsko-palestinský interdisciplinární umělec, který žije a pracuje v norském Oslu. Jeho umělecká a výzkumná praxe vychází z kolektivní inteligence a navazuje na jeho snahu vytvořit grassrootové sítě a nezávislé, vzájemně provázané komunity v rozšířené oblasti umění. Prozkoumává a mediuje komplexní vztah mezi uměním, veřejnými statky a postkapitalismem v rámci ekologie umělecké praxe – jeho slovy jde o „kosmickou diplomacii umělecké hodnoty“. Ve svém díle propojuje vícero náhledů, přístupů a perspektiv s cílem zkoumat různorodé způsoby, jak naše expanzionistické impulzy ovlivnily lidské i mimolidské ekologicko-ekonomické vztahy, a to důkladným pohledem na spolutvoření v současném umění. Ghattas-Pérez je jedním z iniciátorů sítě Verdensrommet.

Verdensrommet je uměleckou komunitou iniciovaná podpůrná síť vzájemné podpory pro umělce a umělkyně přistěhované do Norska. Prosazuje spravedlivou imigrační politiku a lepší životní i pracovní podmínky. Povzbuzuje nové možnosti imaginace, co se týče budoucnosti práce v umění.

Upozornění: Pracovní skupina Verdensrommet není založena na plném konsenzu. Všechno, co zde Rodrigo Ghattas-Pérez uvádí, je jeho osobní perspektiva, kterou v některých aspektech obohatily debaty s dalšími lidmi v této síti i s jinými umělci a umělkyněmi v průběhu let.

Text vychází v rámci projektu tranzit.cz / Bienále Ve věci umění Centrum a periferie: kulturní pouště ve východní Evropě, který je podpořený grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska z Fondů EHP v programu Kultura.