Co je složkou, která podporuje a drží pohromadě?

věc(i)

něco

mnohost – ze sebe 

různá já

z mnoha zemí

v cizí zemi,

skeny // linie // tělo // dokumenty //

vytisknout jednou /

dvakrát promyslet / / 

vytisknout vícekrát / / / / /

v jednom místě

byla země rozdělena,

tady plot, támhle zeď, tady vymezená hranice a támhle jiná hranice překročena,

tady hranice, která se nepřekračuje,

támhle hranice, která by se překračovat neměla,

hranice, o jejíž existenci ani nemáte ponětí [1]

Fronty, vyznačené trasy, řady u celní kontroly, vyplňování formulářů, čekání na úřadech a byrokratická rozhodnutí… Čas není jen lineární veličina. Tady

čas charakterizují i emoce,

čas je naděje, nostalgie a sounáležitost.

V souvislosti s koronavirovou krizí značná část lidstva sdílela vyčkávání, stav rozrušení z neznámé budoucnosti. Jak prohlásil Bourdieu, „Nechat lidi čekat […] je nedílnou součástí uplatňování moci.“ [2] Projevuje se tak moc státu oproti bezmocnosti lidí v limbu.

Tento stav nejasnosti, úzkosti a čekání se často ukazuje prostřednictvím formulářů. Když váš život existuje jen v dokumentech, jejich tíha je větší než hmotnost samotného těla.

Tato akumulace dokladů a dokumentů o cestě je dosti dlouhý a únavný proces.

Někdy tyto dokumenty spočívají ve složce

Někdy se čeká, až přijdou do schránky

Někdy se čeká na jejich doručení

Někdy se čeká na jejich uložení

… Je to zahlcující… a také je v tom osamělost. Tolik čekání je třeba k tomu, aby člověk

mohl zůstat,

mohl pracovat,

mohl cestovat

Vyčerpá vás to psychicky i fyzicky.

Mezi žádostmi o vízum se člověk vždycky podiví, kdy vlastě máte čas tvořit umění, pokud tedy vůbec…? Anebo kdy tvoříte umění, které umožní žádat o víza, o pobyt a pracovat? Harsha Walia říká: „Zatímco pracující v migraci jsou tu dočasně, dočasná migrace je neustálá. Dočasná migrace se stala modalitou, jež je ústřední pro stát, regulaci občanství, segmentaci práce v rámci národního trh práce a segregované společenské uspořádání.“ [3]

Během vlečících se hodin a dnů čekání a nejistoty způsobených pandemií vznikla iniciativa Verdensrommet. Tento norský výraz označuje vnější prostor. Jde o sebe-organizovanou síť vzájemné podpory, kterou pro sebe tvoří (přes 170) lidí v tvůrčích profesích, jež nemají občanství zemí Evropské unie/Evropského hospodářského prostoru a žijí v Norsku. V rámci této sítě usilujeme o spravedlivou imigrační politiku a lepší životní i pracovní podmínky a podněcujeme nové možnosti uvažování o budoucnosti kreativní práce.

Verdensrommet se stal bezpečným prostorem, komunitou umělců a umělkyň z různých prostředí, kde se scházíme a sdílíme naši žitou zkušenost se všemi záležitostmi ohledně imigračního procesu, daní i to, jaké dokumenty je třeba odevzdat a kdy. Ve chvílích, kdy se člověk cítí ve stresu a osamoceně se nám vždy podařilo obracet se na sebe navzájem s otázkami — a často i s odpověďmi…

Příliv dat směřující na naši sociální platformu se najednou stal mořem vědění, čeřícím se příbojem, který čeká na smísení…

Čeká na to, až bude mísit: splývat, propojovat se, setkávat se, navazovat nové vztahy přesahující socio-ekonomické bartery. Stala se elasticitou odolnosti, prostorem pro nekončící reciprocitu výměny a současně se přizpůsobuje našim potřebám díky placení honorářů za práci v rámci naší sítě. Posunem od dobrovolnické práce k určitému počtu hodin honorované práce/práce na zakázku jsme se pokusili vytvořit pro jednotlivce v naší síti ekonomické výhody.

Tady se snažíme, aby byla kultura dostupná pro všechny. Oslovili jsme různá publika a odbory, abychom spojili síly a omezili mocenské struktury týkající se práce, migrace a práva.

V této souvislosti iniciativa Verdensrommet zorganizovala vůbec první Imigrační kliniku pro pracující v kreativních profesích [4], dvoudenní seminář, který se konal 28.–29. dubna v prostorách Kulturhuset v Oslu. Seminář se inspiroval podobným formátem, který uspořádalo v roce 2020 Center for Art Law (Centrum pro umělecké právo) v New Yorku.

Umožnili jsme setkání lidí aktivních v umění, odborech, právu i politice, aby – v Norsku poprvé – diskutovali o mezerách v imigrační legislativě (zejména v oblasti samostatné výdělečné činnosti) a o pracovních podmínkách v kulturním a tvůrčím sektoru a o jejich dopadu na živobytí mezinárodních umělkyň a umělců. Díky tomu seminář připravil půdu pro udržitelnou praxi v tomto oboru a možnosti změny, o nichž jsme mohli uvažovat společně s různými organizacemi a institucemi.

Workshop měl za cíl navrhnout konkrétní doporučení na politická opatření, jež by zajistila udržitelné živobytí pracujícím v kultuře, aby mohli nadále pobývat v Norsku a přispívat místní společnosti, především v době, kdy se kultura považuje za nenahraditelnou složku vytváření zelenější a spravedlivější společnosti.

Spolupráce, kterou jsme nejprve vnímali jako náročnou, přinesla ovoce. Zástupci a zástupkyně umění i odborů se propojili a pozvání na část semináře přijal i imigrační úřad. Událost tak otřásla hierarchiemi, posunula dosavadní mocenské vztahy, nastavila nové možnosti toho, kdo se může od koho učit. Vedle byrokratických vztahů, které mezi uměleckou a politickou sférou převažují, začaly vznikat nové vazby.

K hlavním záměrům semináře patřila i snaha lépe pochopit naše zákonná práva, ať můžeme identifikovat a zasadit do kontextu různé systémové vztahy, které vedou k nejběžnějším potížím, na něž umělci a umělkyně v migraci narážejí. Cílem také bylo provést je procesem získání víza v Norsku. Navíc diskuze položila základy k rozvíjení strategického plánu navrhování konkrétních politických změn, jež mají potenciál vést k udržitelnějším socio-ekonomickým podmínkám umělkyň a umělců na volné noze.

Pořádání Imigrační kliniky nám umožnilo nejen projevit solidaritu, ale také usilovat o aktivity, které ji udrží a podpoří. Repertoár znalostí, které jsme si na ní sdíleli, byl prospěšný nejen pro nás, ale i pro odbory, vzdělávací instituce, které poskytují vzdělávání nám i budoucím mezinárodním umělcům a umělkyním, pro kulturní instituce, které jsou našimi klienty, pro naše podporovatele, zadavatele a snad i pro imigrační úřad – ten může lépe pochopit naše žádosti, protože řada z nás je živou ukázkou oněch imigračních případů, jimiž se zabývají.

Verdensrommet je síť vzájemné podpory, kterou tvoří umělkyně a umělci ze zemí mimo EU/EHP, kde můžeme procházet byrokratickým imigračním procesem a sdílet spolu svá poznání.

Text vychází v rámci projektu tranzit.cz / Bienále Ve věci umění Centrum a periferie: kulturní pouště ve východní Evropě, který je podpořený grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska z Fondů EHP v programu Kultura.