Spravedlivý systém v umění může existovat jen tehdy, budeme-li mít spravedlivý systém pro všechny

Prosazujeme univerzální nepodmíněný základní příjem pro umělce a umělkyně a vytvoření důchodového fondu a fondu vzájemné podpory, které pomohou zvládat finanční nejistotu v umění v současnosti i v budoucnu.

Hodnota naší práce spočívá v našem tvůrčím postupu a kolektivním vědění, nikoliv v produkování měřitelných výstupů..

Umělci a umělkyně nemusí přijímat existující finanční systém.

Jodi Rose, VERDENSROMMET CR8VX ARTISTS' SOLIDARITY ECONOMY WHITE PAPER

Místa nevítanosti

Jsem umělkyně. Narodila jsem se ve Španělsku a můj rodný jazyk je španělština. Celý dospělý život jsem ale prožila mimo Španělsko — v Nizozemsku, Belgii a nyní v Norsku. Ocitla jsem se tak v dobrovolném exilu a vzdala se poněkud privilegovaného postavení, protože Španělsko patří do Evropské unie. Nicméně když jsem se odstěhovala za studiem do Nizozemska, v EU (tehdy Evropském společenství) ještě nefungoval volný pohyb osob — ten přinesla až Maastrichtská smlouva podepsaná v roce 1992. Jako studentka jsem proto strávila nemálo času na imigračním úřadě.

V roce 1991 bylo Španělsko periferií Evropy. Do EU vstoupilo spolu s Portugalskem roku 1986 v touze po modernitě a přijetí — španělští i portugalští umělci a umělkyně v té době bývali naprosto exotizovaní a jsem si jistá, že právě proto jsem byla tak rychle přijata na školu Rijksakademie v Amsterdamu, přestože jsem byla velice mladá a ještě jsem za sebou neměla žádné umělecké dílo. Zanedlouho po pádu Berlínské zdi se osa exotičnosti začala posouvat na východ Evropy. Nemyslím si, že by se v následujících dekádách tyto exotizované periferie staly centry, vývoj směřoval spíše opačným směrem — někdejší centra se stala periferiemi. Podobně se ukázalo, že koloniální koncept „třetího světa“ není předsíní světa prvního, ale spíše velmi specifickým modelem globální nespravedlnost, která byla a je všudypřítomná i v takzvaném prvním světě. Třetí světy se nacházejí všude.

V tomto smyslu bych na místo pojmů jako „periferie“, „třetí svět“ nebo „globální Jih“ raději mluvila o „zónách vyloučení“ — „místech nevítanosti“. Nevítaní lidé vždy tvoří většinu — už samotný koncept privilegií s sebou nese, že privilegovaní tvoří menšinu.

Můj umělecký život byl a je procesem učení, evidentně se stále utváří. Nejlépe by se dal popsat jako postupné bourání přejatých představ, až z nich nic nezbude. Tohle postupné bourání postihuje všechny oblasti: uměleckou praxi, uměleckou identitu, objektovost umění, společenskou třídu, historii, genderovou identitu, feminismus, národní identitu, etnicitu, úspěch, nezávislost, selhání, práci, kariéru, produktivitu, individualitu, kolektivnost, sesterství, koloniální minulost, epistemologii – seznam nebere konce. Takové bourání mi přináší značné uspokojení. Když opouštím představy, které mi vnuklo mé vzdělání a výchova, vnímá to jako osobní pokrok.

2. Skandinávská povaha

Poprvé jsem se do Norska vydala kvůli účasti na prvním ročníku Bergen Assembly. O rok později, v roce 2014, jsem se přihlásila na místo profesorky na KHiO (Národní akademie umění v Oslu) a získala jsem ho. Až do roku 2021 jsem jen dojížděla dle potřeby, teprve potom jsem se v Norsku usadila. Bourání přejatých představ, které jsem o Norsku měla, začalo už z kraje, ale poslední kapkou byl začátek pandemie. Toho roku jsem byla svědkyní toho, jak se zhroutil velmi slibný veřejný umělecký počin, Bienále v Oslu – důvodů v tom figurovalo více, ale nejvýznamnější v mých očích byla institucionální neschopnost. Také jsem po šesti letech, kdy jsem svou práci na KHiO považovala za nesmírné štěstí (předtím jsem vyučovala v Belgii, Francii, Španělsku a Švýcarsku, a mohla jsem tudíž srovnávat), najednou začala vnímat jinou stránku vzdělávací instituce — sice velice zajímavou, ale poněkud deprimující.

Během diskuzí týkajících se fotografie italské umělkyně Vanessy Beecroft se odhalilo něco, co je ve skutečnosti latentním (nebo manifestním) konfliktem, který se už řadu let odehrává v mnoha vzdělávacích institucích: svět umění je součástí světa a musíme v něm zaujmout místo.

Skupina studujících vyjádřila znepokojení z toho, že bylo zmíněné dílo vystaveno ve společných prostorách školy – šlo o fotografii zachycující modelky s načerněným obličejem („blackface“) a afro parukami. Vskutku trapná záležitost — relikt devadesátých let. Podle mě nebylo nad čím dumat: tenhle výjev, v současnosti už přežitek minulosti, musel zmizet. Ale vznítila se diskuze, jak už tomu u takových ožehavých témat bývá. Většina studujících dávala jasně najevo, že je urgentně třeba integrovat do školních osnov postkoloniální a genderovou teorii. Někteří další považovali takové teorie — ač je většina evropských uměleckých škol do výuky zahrnovala už od nultých let — za nežádoucí, cizí (americký) vliv, cizí „skandinávské povaze“ školy a rovněž — zkuste se nerozesmát — za něco zbytečného, protože Norové přece nejsou rasisti ani sexisti. Vedle toho těchto několik hlasů také protestovalo, že se na školu přihlásili, aby se stali umělci a nechtějí se učit kromě umění nic jiného — a umělecké vzdělávání by prý mělo být politicky neutrální.

Není snadné analyzovat tolik chyb v tak málo větách. Postkoloniální a genderové teorie nepatří USA a nejsou ani ničím cizím. Navíc když něco pochází ze zahraničí, nemusí to být nežádoucí. Nemám ponětí, co znamená „skandinávská povaha“, ale cítím, že jsem z tohoto konceptu vyloučená. V Norsku existují rasističtí a sexističtí lidé, protože takoví jsou všichni — s rasismem a sexismem uvnitř i vně se musíme všichni utkávat dennodenně. Na uměleckých školách by se mohlo vyučovat permanentní vyjednávání (se světem) ohledně toho, co by umění mohlo být a o čem by mohlo být. Všechno je politické. Nic neexistuje mimo politiku. Být politicky neutrální zkrátka znamená stát na straně statu quo.

Některé norské noviny se překvapivě rozhodly dát reakcionářskému studentstvu – a reakcionářským vyučujícím – značnou mediální pozornost. Zdálo se, že diskuze vedené na umělecké škole jsou relevantní i pro norskou veřejnou debatu. To vše způsobilo i k nečekané dozvuky a situace vedla k rezignaci rektora školy. Jako jeden z důvodů rezignace uvedl, že by „nemohl být neutrální“ — to mě zaskočilo. Člověk nemůže být neutrální, ani by neměl být. „Obě strany“ se v tomto případě nevyznačují rovností — jedna nestoudně staví na odiv své privilegium, zatímco druhá chce toto privilegium ukončit.

V tom okamžiku jsem si pomyslela, že bych měla něco udělat. Říkala jsem si, že bych se mohla pokoušet porozumět propojením mezi nestydatým privilegiem a uměleckým vzděláváním — to vyžadovalo jistou míru institucionální psychoterapie / institucionální analýzy (Guattari) i další odbourávání získaných předpokladů o tom, že umělecké vzdělávání je „produkce nových umělců a umělkyň“. Tato produkce nových lidí věnujících se umění musí prozkoumat svá napojení na kapitalismus, extraktivismus, sebevykořisťování a prekariát. A v tomto procesu se nacházím stále.

3. Otevřít okna a vpustit dovnitř čerstvý vítr

S Rodrigem Ghattas-Pérezem jsem se setkala, když studoval na KHiO magisterský obor umění a veřejný prostor. Od té doby sleduji jeho tvorbu a velmi mě zaujala síťová iniciativa Verdensrommet, kterou spoluzaložil. Jsem přesvědčená, že Verdensrommet se dotýká některých z nejvýznamnějších otázek, které aktuálně norská umělecká komunita řeší. S hlubokým zájmem jsem přečetla dokument „Verdensrommet CR8VX Artists' Solidarity Economy White Paper“ (Bílá kniha umělecké solidární ekonomiky iniciativ Verdensrommet a CR8VX), který vytvořila Jodi Rose. Jejich text „Seven Keys for Creative Exchange in Artists' Solidarity Economies“ (Sedm klíčů ke kreativním výměnám v uměleckých solidárních ekonomikách) odráží řadu úvah, které mi přicházejí na mysl, když se pokouším představit, jak by měly vypadat „férové“ (tedy nediskriminující a spravedlivé) umělecké vzdělávací instituce.

Některé z těchto úvah lze stručně popsat takto: rovnici umělecká hodnota = tržní hodnosta je třeba odbourávat, protože je chybná. Je třeba jednou pro vždy připustit, že umělecká praxe je v kapitalismu prekarizovanou činností a vždycky tomu tak bylo – ať se nám sebevíc snažili prodat mýtus úspěšného podnikatelského génia, nic takového neexistuje. Prekarita znamená, že většina umělců a umělkyň nemá zaměstnanecký poměr a zajištění v podobě placené nemocenské nebo starobního důchodu. Umělkyně a umělci by spolu neměli soupeřit (nejde o podnikatele, kteří si konkurují), ale v souladu s třídním vědomím by měli k sobě navzájem přistupovat se solidaritou. Umělecký systém, jehož součástí všichni jsme, je sexistický a rasistický a některé lidi vylučuje, protože takový je celý svět — a je v něm mnoho „míst nevítanosti“. To je potřeba změnit.

V srpnu 2018, tedy první den nového semestru, jsme s kolegyněmi a kolegy s překvapením četli na schodech KHiO velice silné politické sdělení – a nejlepší (anonymní) umělecké dílo ve veřejném prostoru, jaké jsem za dlouhou dobu viděla. Text zněl takto:

Milí studující

Vítejte na jedné z nejprestižnějších norských škol

Zřejmě se radujete, že se vám splnil sen

Vítejte v naší veliké spokojené rodině

Tato škola nabízí nesmírné možnosti spolupráce napříč katedrami

Dostane se vám báječného vzdělání, pokud znáte ty správné lidi

Jako rodina si navzájem kryjeme záda

Abychom udrželi příjemnou atmosféru, šetříme kritikou

Nechceme se přece navzájem uvádět do rozpaků

Vítejte ve špičkové instituci, kde se hromadily stížnosti,

kde profesorovi procházelo sexuální obtěžování desetiletí

A teprve když to ohrožovalo dobré jméno školy

Teprve potom ho propustili

Ale pořád je tu vyučující, který oslovuje studentky „pusinko“

A ten, který tvrdí, že feminismus je mrtvý

Vítejte mezi studujícími na fakultě, která je bílá jako oslnivé stěny

Na škole, kam se nedostanou ne-skandinávští studující

Vítejte v kultuře, které chybí post-koloniální a antirasistická perspektiva

Kde bílý usměvavý profesor říká slovo n*gr, aby provokoval

Vítejte v definici bílé kostky

Vítejte v umělecké instituci, která se zdráhá vidět mocenské struktury

V symptomu ignorantské a vystrašené společnosti

V době, kdy diskurz ovládá pravicový extremismus

Tato škola by měla takové sračky odsoudit

Dostát našim očekáváním

Otevřít okna a vpustit dovnitř čerstvý vítr

Vítejte a běžte proti dosavadním strukturám

Vítejte a prolomte ticho, nebojte se, jestli to bude nepohodlné

Vítejte a splňte si sny

Vítejte v lásce a natřete to KHiO

Těší nás, že vás tu máme

Pevně věřím, že toho dne, kdy se toto dílo zčistajasna objevilo, došlo k radikální změně. Nemohli jsme dál předstírat, že tu není žádný problém. V dozvucích tohoto krátkého institucionálního zemětřesení došlo k nejrůznějším výměnám názorů, ale jedno je jisté: umělecký svět — do nějž patří umělecké školy i všechny umělecké sítě — nefunguje izolovaně od zbytku světa. Spravedlivý systém v umění může existovat jen tehdy, budeme-li mít spravedlivý systém pro všechny.

Text vychází v rámci projektu tranzit.cz / Bienále Ve věci umění Centrum a periferie: kulturní pouště ve východní Evropě, který je podpořený grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska z Fondů EHP v programu Kultura.