Kolektiv Prádelna – Jak vyjádřit touhu nemožného

Monika: Když už je možnost ukázat lidem něco, aby ti lidé odešli s tím, že se zamyslí: Do prdele, my jsme úplně stejní jako oni, tam jsou dobří i špatní, a tak to je i mezi námi. Jsem na ulici několik let a to, že na mě třeba čtrnáct dní bude támhleta štěkat, támhleten se ofrňovat, ale jednou za čtrnáct dní se ukáže jedna pozitivní duše, stačí, že se usměje, holky, vždyť víte. A to je čištění vzduchu. Ono to bude znít jako debilní klišé, je to tak, láska se projevuje všemožně, úsměvem, že ti někdo podá ruku. A když ti není daná, nemůžeš ji přijmout. A to není o tom, že tu lásku si dávají mezi sebou lidé, kteří jsou společensky v pořádku, ale proč ji nedají nám? Proč jsou jen světlé výjimky? Tak kdo z nás má pěkný hlas? Třeba může přečíst verš a to bude taková tečka za naší performancí. Já to tam napíšu slušně, bez servítků, zdvořile. Linda to může přečíst, má opravdu krásný hlas.

Linda: Ty lidi bude zajímat, co jsme, co děláme. A my jim tedy řekneme: Jsme umělkyně a děláme performance. A oni řeknou: „Co to je?“ A já řeknu: „To jsou nemožné, nesmyslné věci. Je to nástroj, jak vyjádřit touhu nemožného.“

Námět této performance vychází z autorovy zkušenosti s tím, jak strukturální rasismus v liberální Evropě vytváří pro některé skupiny obyvatelstva privilegia, zatímco jiným práva upírá. Po teoretické stránce tato performance za mnohé vděčí dlouhodobému projektu filozofických čtení, která pořádá tranzit.ro / Jasy a 1 +1 na relevantní témata v průniku umění, kultury a politiky.

Umělci: Kolektiv Prádelna