Spolupráce je neutuchající vyjednávání o míře blízkosti a odstupu

Judit Angel: Jako duo pracujete už přes dvacet let, což je z hlediska procesu – bez ohledu na výstupy – performancí samo o sobě. Objem vaší tvorby je nicméně rozsáhlý a prolíná se napříč různými žánry s využitím koláží, fotografií, tapisérií, objektů, soch, instalací, videí, performancí i děl, která spadají někam na pomezí těchto kategorií. Protože se náš rozhovor vztahuje k festivalu performance nazvanému Všichni jsme emotivní, bylo tomu snad někdy jinak?, který se letos koná v Praze, navrhuji pohlížet na vaše umění právě optikou performance/performativity. Zde se do popředí dostává výrazná přítomnost (lidského) těla, ať už jde o vaše vlastní těla, tělo v akci, inscenované tělo, živou sochu, tělo jako překážku či konfrontaci, fragmenty těla nebo něco jiného. Když se ohlédnete za svou dosavadní kariérou, jak byste popsaly roli a funkci těla ve své tvorbě.

Anetta Mona Chișa: Máš pravdu, performativní tělo bylo vždy přítomné, nejen jako subjekt nebo médium, ale také jako předpoklad naší spolupráce. Spolupráce vyžaduje řadu rituálů metabolického synchronizování – od sladění času, prostoru, pocitů po vnímání chemie a spánkových vzorců. Takže na jednu stranu byla vždy zásadní mezitělesnost i intersubjektivita. Řekla bych, že naše těla realizují naši spolupráci formou smyčky vnímání a jednání mezi námi dvěma. Na druhou stranu je tělo stěžejní pro naše chápání a vyjadřování naší pozice ve vesmíru: je místem mnoha spojenectví, symbiotických propojení a fúzí. Je artikulací lidské existence, vztahu člověka k přírodě a komplikovaných sociálních a politických otázek. Tělo tedy vždy bylo základem naší tvorby, ale v průběhu let se měnil způsob, jak jsme ho používaly. Od toho, že bylo rozsáhlým polem k vyjadřování myšlenek vztahujících se k osobním i veřejným identitám, sexualitě a genderu, až po útok na samotný koncept identity a objevování rozmanitosti mezi (nejen lidskými) těly. Ve světě jsme (aktivní) skrze naši materiální přítomnost a tělo je výraznou ingrediencí při vytváření společenského obzoru naděje a udržitelných změn.

Lucia Tkáčová: Tělo je všechno: je materiálem, médiem i poselstvím – je domovem. Lidská zkušenost je vždy vtělená. Skrze vtělení jsme vsvěteni – sociálně, politicky, ekonomicky, kulturně, historicky – i přímo ponořeni do Teď a Tady. Fyzický prožitek vsvětení zásadně utváří naše myšlenky a jednání. Základní koncepty našeho vědomí jsou artikulovány pohybem našich těl v prostoru – rozdělují realitu podél tělesných os a ustanovují základní dichotomie. Například fyzický protiklad nahoře / dole vyživuje představu nebe a pekla, podněcuje hierarchii a umožňuje existenci tříd. Jde o plně lidskou kategorii, způsobenou vzpřímeným držením těla. Bytosti, které se plazí nebo vidí celým povrchem těla, vnímají nahoře a dole úplně jinak, pokud vůbec. Odpovídajícím způsobem se tedy nejspíše budou lišit i jejich sociální struktury a pojetí života po životě. Protiklad vepředu / vzadu ustavuje budoucnost a minulost, ale také toxické uvažování o pokroku a regresi, vlevo / vpravo zase rozděluje svět ideologicky. Dichotomie uvnitř / venku plodí „já“ a „ostatní“, otvírá propast mezi „mnou“ a „světem“, rodí rozlišování mezi osobním a sdíleným, vytváří dělení na „my“ a „oni“. Ze všech dichotomií je tahle nejexistenciálnější, nejtajemnější a nejúžeji se vztahuje ke spolupráci.

Zdá se to jasné: vrstvy reality jsou vhnízděné jedna do druhé – svět do vesmíru, tělo do světa, já do těla. Na konci tohoto úhledně uspořádaného řádu je ale zádrhel – já v těle. S trhnutím narazíme na mez myšlenkoslov a na hranici nepopsatelné zkušenosti. Co je tělo, co je já? Jsem v těle, jsem tělo, nebo mám tělo? S timhle cuknutím se otvírá pole pro přenos, pro spolupráci a pro umění.

Judit: Dalším důležitým prvkem, zejména ve vaší ranější tvorbě, je jazyk. Vaše díla se k performativitě jazyka vztahují různým způsobem. K přímočařejším příkladům patří série Dialectics of Subjection / Dialektika podmanění (2005–2006) a The Descent of Man, and Selection in Relation to Sex / O původu člověka a pohlavním výběru (2010), v nichž se mluvený text snaží dekonstruovat stereotypy o ženách a o normách, které jim vnucuje patriarchální společnost. Série koláží Before or After / Před nebo po (2011) je založená na fotografiích protestujících žen, v níž použití spojky „nebo“ staví publikum do pozice oscilování mezi alternativami, a ve výsledku tak potvrzuje, že nejistota je formou protestu. Jaká je vaše zkušenost s mocí – ale také s omezeními – jazyka?

Anetta: Jazyk mě vždycky fascinoval, a to jak svou silou měnit, tak schopností být pastí. Když jsem v životě migrovala různými jazyky, často jsem zakoušela, jak jazyk odhaluje a odráží moc, udržuje existující dominanci, zmírňuje i prohlubuje nedorozumění mezi lidmi, spojuje i rozděluje, utváří naše sémantické prostředí a individuální reality. Spojení mezi jazykem a mocí funguje tak, že se dynamicky ovlivňují navzájem. Jedním ze symptomatických příkladů tohoto vztahu je současný ošemetný trend cancel culture a dohledu nad jazykem. Připadá mi, že nástroje, které měly vést proti útlaku, se obrátily a samy mají za následek rozdělující a škodlivou ideologii. Mnoho slov se nově řadí mezi podezřelá, zatímco jiná jsou nadužívaná kvůli své „osvícenosti“. „Kmenový“ přístup rozkládá užitečné koncepty a vytváří nové kategorie identitární politiky, bezpečného vyjadřování a byrokratických norem. Využívá se zostuzování jako zastrašujícího prostředku, který má zarazit společenskou angažovanost či politické vyjádření. Hierarchizace slovníku vede k tomu, že jsou interakce složitější. Jsem přesvědčená, že jazyk potřebuje nehierarchicky detoxikovat od základů, s intelektuální pokorou, s kreativitou a fantazií. Pokud limity našeho jazyka znamenají limity našeho světa, jak by řekl Wittgenstein, potom bychom měli objevit a uplatňovat sofistikovanější metody, jak (místo zakazování slov a podněcování kulturních válek, které se bojují se slovy a ohledně slov) rozšiřovat náš jazyk a myšlení.

Lucia: Naše praxe je především propojením myslí. Než bude objevena telepatie, závisí takový vztah do značné míry na slovech a schopnosti vyjadřovat se, být pochopena, být průsvitná. Spoléhajíce se na jazyk jako na hlavní pracovní nástroj, současně využíváme jeho moci a trpíme jeho omezením.

V mém vztahu k jazyku je mnoho nejednoznačnosti, hodně různých přestože a zároveň i mnohá nicméně. Jazyk zjednodušuje věci do významů. Odpoutává se od páchnoucí, teplé, spletité konkrétnosti těla a chrání mysl před zdrcující složitostí světa. Přestože je jazyk inherentně založený na vzdálenosti, kterou přivozuje a potvrzuje, může vytvářet i intimitu a solidaritu. Tahle ambivalentnost jej dělá vhodným k udržování spolupráce, která je sama o sobě neutuchajícím vyjednáváním mezi blízkostí a vzdáleností. Význam se rodí v mezeře, v prostoru mezi – mezi slovem a věcí, mezi dvěma myslemi. Potřebuje k existenci vzdálenost – vyplňuje ji a zároveň znovu vytváří. Zabývání se významem se zdá být přirozeným symptomem spolupráce, jež se také vždy odehrává na půli cesty, mezi.

V naší tvorbě se jazyk stává prostředkem eugeniky – určuje, které dílo se narodí a které bude potraceno. Umění má vrstvy, které jsou subtilnější než jazyk a ve snaze o verbalizaci bývají zadušeny< >zastrašeny< >zválcovány. Zejména v raných prenatálních fázích, kdy jsou lístky a kořeny ještě křehké, může být slovní vyjádření smrtící. V tomto ohledu je cokoliv, co náš tvůrčí proces nakonec přežije, dostatečně odolné na to, aby přežilo převod do slov a zpět. Schopnost pevně stát v jazyce dává našim dílům přístupnost a pevnost – dává jim sílu.

Spolupráce v jazyce může věci urychlit a zostřit, ale také je může zploštit a potlačit. Jsme jako pavouci, společně mezi sebou spřádáme vlákna ze slov, spřádáme síť významů, hutnou a pružnou. Zároveň jsme mouchy – čím víc se v ní pohybujeme, tím víc se do ní zamotáváme. Když se prodíráme houštinou jazyka, hledáme průvodce, kteří nám mohou ukázat cestu ven: rostliny, kosti, pixely, muchomůrky, tkaní a tkáně, hmotu.

Judit: Ačkoliv jste zatím dělaly jen několik performancí, mnohé z vaší tvorby se vyznačuje performativními aspekty. Některá díla jsou založená na dřívějších akcích, jako například Private Collection / Soukromá sbírka (2005–2010), kde se každý prvek přidává do sbírky prostřednictvím subverzivní akce, nebo When Labour Becomes Form / Když se práce stane formou (2007), jež je výsledkem performance. Iterace Far from You. Memorials to Lída Clementisová / Daleko od tebe. Pamatník Lídy Clementisové vznikají skrze instrukce. Potenciál akce je viditelně přítomný v Clash! (2012), přestože v samotné instalaci žádná aktivita fakticky zahrnutá není. Ve srovnání s vaší dřívější tvorbou jsou výstupy za posledních pět či šest let méně procesuální a více založené na objektech, nicméně tato díla jsou výsledkem některých osvobozujících kroků. Jak tuto trajektorii od procesu k objektu vnímáte? Jaký teď máte vztah k performanci/performativitě?

Anetta: Performativita je implicitně přítomná v jakémkoliv procesu tvorby, zejména u umělecké spolupráce. Kooperativní umělecká tvorba je komplexní a silná verbální zkušenost, která předpokládá společný jazyk, sdílené cíle a schopnost vyjednávat tváří v tvář odlišnostem. Obnáší specifické metodologické zaměření a rozměr vytváření reality. Původní význam pojmu performativita odkazuje na schopnost jazyka působit i mimo jeho sféru. Jinými slovy, performativita znamená, že dokážeme věci dělat prostřednictvím slov. Za performativní sdělení považuji jak řečové akty, tak symbolickou, neverbální komunikaci. Ačkoliv jsme se nikdy nezaslíbily jen jednomu hlavnímu médiu, ale spíš se volně potulujeme světem uměleckého vyjadřování, performativita prochází celou naší tvorbou, ať jde o sochy, videa nebo scénáře, které se mají odehrát. Náš pracovní proces propojuje (někdy odlišné) ambice, testuje touhy, transformuje koncepty a rozpitvává trpělivost. I když je zábavné dělat věci společně – nám oběma to přináší příjemně mrazivou dávku sebereflexe, zpětné vazby, kontroly, posílení objektivity a vzájemnou podporu –, nejde jen o komfortní hraní. Spíše se jedná o vášnivou interakci, ve které se často ocitáme v protilehlých pozicích. Hýčkáme si konfrontace, protože nám přinášejí jiskření radikálních vizí a nových nápadů. Za všechna ta léta spolupráce jsem pochopila, že kreativní kooperace a spoluautorství v sobě zahrnují mnoho viditelných i neviditelných vyjednávání, hledání nekompromisních kompromisů, rozrůstání i smršťování ega, empatii a soucit, opozici a relativitu, toleranci a lásku. A tohle všechno je performance. 

Lucia: Náš sklon „materializovat“ vyrůstá z mnoha kořenů, k nimž patří i touha uniknout jazyku. Přestože je materiálnost podmínkou existence jazyka, síla jazyka je skutečná a uskutečňující. Nicméně hmota má vlastnosti – fyzikální, chemické, časové, estetické –, které existují a plně se rozvíjejí na okrajích jazyka nebo v jeho podzemí, někdy dokonce zcela mimo něj.

Hmotu vnímám jako autonomnější než jazyk, proto je práce s ní vzrušující. Je spíše spolupracovnicí než nástrojem. Materiály vnášejí do tvůrčího procesu něco, co nemůžeme zcela ovlivnit nebo ovládnout. Estetika objektů vyvstává z jejich materiální podstaty a my ji respektujeme, přijímáme a nasloucháme jí. I materiál se podílí na rozhodování.

Naše objekty často předcházejí nebo následují proces: jsou výsledkem specifického performativního postupu – alchymického, meditativního, psychedelického, zažívacího. Performativita, která našim formám předchází a určuje je, z nich však paradoxně činí rukojmí jazyka. V materialitě výstupu se sice proces zneviditelňuje, ale přesto pro ni zůstává zásadní –  bez něj je dílo neúplné. Je proto potřeba tyhle procesy popsat a uchopit slovy, zpřítomnit je v jazyce. Jazyk není inherentním rysem performativity, ale může být jejím vedlejším účinkem.

Judit: Vaše umělecká metodologie zahrnuje konceptuální nástroje jako inverzi a komplementaritu, které jsou nezbytné pro kritické uvažování a praxi. Vaše tvorba z poslední doby si udržuje kritický postoj, část z ní se ale současně více zaměřuje na vztahovost věcí/bytostí, na sílu smyslů a na zkušenost – tedy značně potlačované či marginalizované formy vědění. Ve svých textech odkazujete na svět postgramotnosti a postviditelnosti. Zdá se, jako byste vstupovaly do postkritické fáze, která stále prosazuje nutnost změny, ale jinak. Jak to souvisí s vaší kritikou antropocénu? Jak vnímáte roli a potenciál umění v dnešní situaci vyznačující se mnohočetnými krizemi?

Anetta: Především je těžké představit si, jak by umění mohlo mít přímý pozitivní vliv na současnou krizi, která postihuje mnoho sfér a týká se řady různých problémů. Šance, že umění úspěšně prosadí jakékoliv novátorské politické principy nebo odstartuje skutečnou transformaci ve společnosti, je prakticky nulová. S pojmem antropocén se pojí geologické, environmentální a klimatické ničivé škody způsobené lidskou činností. Všem nám dělá starosti a vyvolává v nás podobné pocity. Nezadržitelná změna klimatu se v současnosti stala hlavním tématem aktivismu a radikální angažovanosti a zdá se, že drtivá většina současného umění ilustruje tohle palčivé téma. Ale reakcí na většinu postantropocentrického a ekologického umění není nic víc než hromadné rozzlobené přitakání. Kromě toho existuje mnoho dalších velkých antropogenních rizik pro přírodní svět a civilizaci (z nichž některá jsou možná ještě vážnější než klimatická změna), ale debaty o nich nejsou tak v kurzu. Máme tendenci na ně tolik nemyslet, netrápit se jimi a umění se jim věnuje jen okrajově. Vezměme si například šíření jaderných technologií, ničivé biotechnologie, laboratorně vyrobené viry, potenciálně nebezpečnou umělou inteligenci nebo dezinformace v kyberprostoru, to jsou všechno bezprostředně hrozící nebezpečí. Všechny tyto hrozby a neschopnost rozpoznat a zmírnit je bychom měli vnímat jako krizi citlivosti. V tomto ohledu může umění hrát rozhodující roli v tom, že obohatí a promění náš vztah k jiným lidem a kulturám, k technologii, k životnímu prostředí, ke všem živým bytostem i k nám samotným. Umění je prostředkem imaginace. Jeho rolí je znovu prozkoumat nástroje reprezentace a symboly odboje při navrhování (estetických) imunit, které odmítají evakuaci, a spekulativních přístupů, které se nechají ochočit. Tak by mohlo umění zrodit jiné světy, temporality a životy, které nemusejí nutně odpovídat rutinám kritického čtení, ale mají potenciál ke změně.

Lucia: Největší sílu umění vidím v jeho transformačním potenciálu, který může fungovat dvěma směry – dovnitř i ven. Směrem dovnitř má umění moc transformovat ty, kdo jej vytvářejí. Kreativní proces připomíná alchymické magnum opus – samotný proces proměňuje, přetváří a kultivuje ty, kdo jej provádějí. Z jednoho se stávají dva, ze dvou tři, a ze třetího vychází první jako čtvrté. V tomto smyslu lze uměleckou tvorbu vnímat jako vnitřní aktivismus – jde o práci se sebou samými a sebepéči, která prohlubuje a rozšiřuje tělomysl umělkyně či umělce, posiluje a zcitlivuje jej. Jde o palindromický okruh: vytvářím dílo, dílo vytváří mě.

Transformační síla umění může působit i směrem ven. Umělecké dílo může ty, kdo jej zažívají, vytrhnout ze všedního a uvrhnout je do neobyčejného nebo velkolepého – dojde k náhlému posunu mezi dvěma dimenzemi téže reality. V téhle trhlině zakusí vykloubená tělomysl něco, co by jinak a jinde bylo nemožné. Může k tomu dojít na několika úrovních naráz: kognitivní, fyzické, citové, smyslové, nervové, buněčné. Umění disponuje mocnými nástroji, jako jsou barvy, tvary, povrchy, zvuky, emoce, významy, smích, úžas, krása. Obzvlášť účinný je destabilizační účinek krásy, který nakřápne zvápenatělé smysly jako vaječnou skořápku a připraví tělomysl na přenos. V takové situaci-stavu-místě tkví potenciál pro metanoiu, „proměnu srdce“. Škoda, že tento stav somaestetického okouzlení je tak prchavý – tělomysl má tendenci rychle se navrátit do pohodlného bezpečí banální normálnosti.

Judit: Jak jste prožívaly náročné období covidu? Co jste se díky tomu naučily? Jak to ovlivnilo vaši novou tvorbu, kterou představíte na pražském festivalu performance?

Anetta: Na covidové době si cením toho, že nás probrala z kolektivní hypnózy. Lockdown a omezení sociálních kontaktů mnohým z nás přinesly více času a zvýšenou citlivost. Čas plynul jinak, do popředí se dostala nová témata a obecně se potvrdila potřeba změny. Potřeba produkovat méně, ale smysluplněji, využívat potenciál jednoduchých prostředků, omezit cestování, angažovat se ve vzdělávacích aktivitách oběma směry, tedy učit se i učit druhé, jak nejlépe umíme. Řekla bych, že coronavirová doba je částečně návratem do „normálu“ – a tím myslím vysokou citlivost a pozornost, která nám jinak často chybí. Osvobozená od diktátu hyperaktivní extroverze jsem se konečně dokázala více soustředit na existenciální témata, vidět svět (a v něm sebe) jako jeden zranitelný celek, zaměřit se na to, co je tady a teď, a vážit si toho, co jsem považovala za samozřejmé, ať v umění či v životě. Tato uvědomění a potvrzení rozhodně ovlivní námět i průběh připravované performance.

Lucia: Už před pandemií jsem žila v jakési dobrovolné karanténě, takže se mi každodenní život zase tak moc nezměnil. Většinu času jsem trávila ve své hlavě, v představách, vzpomínkách a plánech. Oficiální lockdown ze mě sejmul vnitřní tlak „dělat víc“ a ulehčil mi od obav, že něco zmeškám. Můj přístup se nezměnil – tak nebo onak jsem hodně pomalá. Rochním se v nápadech, převaluji je v hlavě několik měsíců, než je vyvrhnu do reality. Když se vytratily příležitosti prezentovat výstupy, poskytlo mi to ještě více času na důkladné přežvykování.

Než se objevil virus a uvedl věci do pohybu, svět fungoval ve svém běžném režimu „business as usual“ – elity bojovaly o zdroje a dominanci, zatímco plebs měl plné ruce práce s pořizováním živobytí a statusových produktů, ustavičně přilepený k obrazovkám. Nechali jsme se – a pořád necháváme – okouzlovat koťátky, pornem, celebritami, sportem a zprávami, přičemž mandát rozhodovat o naší ztělesněné existenci jsme přenechali algoritmům a oligarchům. Globalizace a virtualita nás propojila do jednoho velkého, nehmotného, podmaněného těla. Virus toto tělo unesl a prudce s ním přistál v individuální, smrtelné dimenzi oximetrů, dýchacích přístrojů a posledních slov. Přítomnost jiných těl se sice stala hrozbou, ale pořád si pamatujeme, že bývala zdrojem euforie, síly a bezpečí. Strach, který se přimkl k našim tělům, nás přiměl uvědomit si  tajemství vlastního vtělení. Přemítání o zániku nám umocňuje pozornost – ideální moment popadnout přítomný okamžik, Tady a Teď, a malinko jej vylepšit.