Sráč Sam: Slibuji

Výstavní projekt Sráče Sama „Slibuji“ ukazuje umění jako příběh, který se soustředí na obyčejné věci a každodenní vztahy. V takovém umění se nepodávají velké výkony navzdory okolnostem, důležitý je tu vztah k potřebám a existenci druhých. Výstavu pořádá iniciativa tranzit.cz v galerii SVĚTOVA 1. Veřejná vernisáž výstavy proběhne 14. března 2025, výstava bude otevřena do 3. května 2025. Vstup zdarma.

„Slibuji“ je umělecký projekt koncipovaný Sráčem Samem a kurátorovaný Terezou Stejskalovou a Františkem Fekete v galerii SVĚTOVA 1. Instalace polštářů, betonových bloků a talířů s texty ukazuje umění jako příběh, který se soustředí na obyčejné věci a každodenní vztahy. V takovém umění se nepodávají velké výkony navzdory okolnostem, důležitý je tu vztah k potřebám a existenci druhých. V něm se hranice mezi uměleckým a užitým rozplývá. Tím Sráč Sam navazuje na tradici umělecké praxe československých umělkyň, které skrze předměty vztahující se k neviditelné a společensky devalvované práci v domácnosti explicitně či implicitně kritizovaly socialistickou společnost. 

Participativní část projektu tvoří stovka autorských děl. Tato díla budou v rámci výstavy darována návštěvníkům výměnou za podepsaný slib. Tento slib bude pro všechny stejný; jedná se o symbolické prohlášení, že budou umění věnovat svou pozornost. Plnění slibu i jeho interpretace však zůstává na diváctvu. Umělkyně mu tímto gestem vyjadřuje svou důvěru, a tímto postojem vytváří specifický případ sociální, etické ekonomiky umění stojící na pozornosti a důvěře.

Umělecká praxe Sráče Sama propojuje osobní a kolektivní zkušenosti. Její práce, protkána tématy udržitelnosti, důvěry a slibu, vytváří prostor pro reflexi: Jak se umění může vyrovnávat s realitou života a společenskými očekáváními? Ukazuje nám umění, jež je o nás, o našich vztazích a o tom, co jsme ochotni slíbit a přijmout.

Sráč Sam (*1969) je vizuální umělkyně, kurátorka a organizátorka, která žije a pracuje v České Bříze. Ve své práci se věnuje přehodnocování jazykových, vizuálních a sociálních vzorců. Založila galerii sam83, organizuje rezidenční pobyty „Umělec na chatě“, vydává nezávislý časopis PIŽMO a knižně vydala texty Vanda, Kuniba má rád věci třikrát a Strach mého muže. Nastavením vlastních socioekonomických modelů patří k umělkyním, které předjímaly etický obrat v umění. 

Krátce a výstižně představit slovy tvorbu a život Sráče Sama je omezující. Sam Sráč je umělkyně, kurátorka, matka, kuchařka, sociální aktivistka a mnoho dalšího. Jednotlivé výsledky těchto aktivit je těžké od sebe navzájem odlišit. Na druhou stranu právě omezení je zásadním aspektem jak její umělecké tvorby, tak kulturní infrastruktury, kterou kolem sebe od devadesátých let soustředí. Omezení je nejen tvůrčí strategie, ale také aktuální nutnost, kdy se od umění očekává i etická odpovědnost. Udržitelnost a omezení spotřeby jsou aspekty nerůstu uměleckého provozu, který Sráč jako jedna z prvních v našich končinách naplňuje. Volba materiálů a jejich recyklace či vnímání kolektivně prožívaného času jako nejvyšší hodnoty jsou pro ni politikou svého druhu. 

Nechceme se za nic stydět a nechceme, aby po nás něco zbylo.

Omezení je tedy interpretační klíč pro obecnější pochopení její tvorby. Ve výstavě, v níž se nacházíme, se materializuje v podobě objektů, jejichž život zde nekončí. Betonové bloky byly vzaty a budou navráceny své funkci stavebního materiálu na chatě Javor, která bude v budoucnosti sloužit jako místo uměleckých rezidencí na venkově. Polštáře poslouží jako opora pro sny unaveného, ale spokojeného kulturního pracovnictva. A talíře nám při společném stolování budou připomínat základní a nedělitelné zdroje energie pro lidský život, jídlo a poezii.

Druhým zásadním aspektem její tvorby je důvěra, s jakou přistupuje ke spolupráci i diváctvu. Na přítomné výstavě návštěvnictvo vyzývá, aby slíbilo, že bude věnovat svou pozornost umění, za což na oplátku obdrží originální umělecké dílo, jehož limitovaná série obsahuje sto kusů. Plnění slibu i jeho interpretace však zůstává na nás. Není to ale stejné, jako bychom obdrželi toto dílo zadarmo. Slib vytváří vždy formu důvěry, a můžeme jej chápat jako vzájemnou investici, jejíž hodnotu nelze redukovat jen na peníze. Relevance závazku, který podstupujeme, leží právě v přijetí osobní odpovědnosti vůči umění, jejíž parametry si nastavíme sami podle svého nejlepšího svědomí. 

(S) málem otevírat nekonečna.

Instalace polštářů, betonových bloků a talířů s texty pak odkazuje k dlouhodobému zájmu o umělkyně, jejichž tvorba, ale i každodenní životní reálie jsou často zastřeny neúprosnou tíhou dějin. Můžeme nalézt umělkyně neviditelné, skryté, zastřené, ale i zapomenuté. Diváctvo se s touto rešerší může seznámit v druhé části výstavy, kde jsou ke studiu připraveny archivní katalogy a monografie. Nacházíme v nich dílo a život, které mají svou hodnotu i v odstínech viditelnosti, ke kterým je třeba se dopracovat osobní pozorností a zájmem.

Výstavní projekt Sráče Sama Slibuji ukazuje umění jako příběh, který se soustředí na obyčejné věci a každodenní vztahy. V něm se hranice mezi uměleckým a užitým rozplývá. Tím Sráč Sam navazuje na tradici umělecké praxe československých umělkyň, které skrze předměty vztahující se k neviditelné a společensky devalvované práci v domácnosti explicitně či implicitně kritizovaly socialistickou společnost (Naděžda Plíšková, Zorka Ságlová ad.). V takovém umění se nepodávají velké výkony navzdory okolnostem, důležitý je tu vztah k potřebám a existenci druhých. 

Napětí mezi uměním a péčí na výstavě vystupuje skrze slib a závazek. Slibem se zavazujeme společnosti okolo, sami sobě či druhým. Možná jsme sami sobě slíbili něco, co se vylučuje se slibem, který jsme dali druhým. Ženy, které tvořily ve 20. století, byly často konfrontovány s touto situací. Na jedné straně tu byl společenský závazek mateřství, manželství, péče, který mohly vnímat jako naplňující či utlačující, plný vzájemnosti či odcizující, a často oboje zároveň, a na druhé straně zde stál závazek k tvorbě, často neméně kompromisní. Ale tělo je jen jedno. Kroutí se pod nákupními taškami i únavou z probdělé noci, protože kde hledat čas a prostor tvořit, přemýšlet. Slib nakonec není jen o slibu, ale i o kontextu, v němž jsme jej učinili. Třeba bylo od počátku nemožné ho splnit. Slib je o vztahu a vztahovosti. Slib může být omezující, ale může být osvobozující, snaží se nám říci Sam. 

Když si několik desítek minut prohlížíme staré katalogy nebo monografie a vidíme život a tvorbu, která se odvíjela po několik desetiletí, je to zvláštní pocit. I přes tíhu každodenního života poznamenaného péčí o rodinu tyto životy proběhly, tato díla vznikla, jsou někde tady, k nahlédnutí. Jsou vždy zapsaná v čase, i kdyby zastřená. Dojetí však může být poznamenané i určitou hořkostí příběhů, které si nikdo nevyslechne, a křivd, které se nenapraví. Důležitou součástí výstavy jsou texty na talířích. Je to právě reduktivní forma textů i výtvarného tvarosloví, která vymezuje Sráčovu poetiku. Přesnost a leckdy i jistá přísnost, často ale s humorem. Věty, jež najdete na talířích, jsou kurátorskou koláží textů Sráče Sama, které vybral a seřadil František Fekete. Jedná se vždy o diptych. Pod jejich na první pohled civilním obsahem skrytě bublají emoce. Každé dvojverší obsahuje náznak vztahové dynamiky či dialog (ač není jasné, jestli jde o skutečný dialog, či vnitřní monolog). Jde o protikladné sjednocení, můžeme si to představit jako jin a jang. 

Umělecká praxe Sráče Sama propojuje osobní a kolektivní zkušenosti. Její práce, protkána tématy omezení, důvěry a slibu, vytváří prostor pro reflexi: Jak se umění může vyrovnávat s realitou života a společenskými očekáváními? Připomíná nám skrytá a zapomenutá díla, ale také ukazuje umění, jež je o nás, o našich vztazích a o tom, co jsme ochotni slíbit a přijmout.