Proč jsou ty šortky na dvoře? 

Tereza Stejskalová: Vezměme to od začátku: jak jste se potkaly a jak jste začaly spolupracovat?

Linda (Kolektiv Prádelna): Já docházím do organizace Jako doma, mají i jídelnu, tři hodiny jsem tam byla dneska na brigádě. Pomáhala jsem s balíčkováním. Tyhle holky udělaly na Florenci komunitní centrum, teď je na Palmovce. Na Florenci jsem se tam u nich často potulovala. A nakonec jsem začala chodit na brigádky, které nabízely. Potom jsem potkala Magdalenku, jí se projekt Jako doma líbil a začala přemýšlet, že by něco podobného udělala v galerii, že by si tam také mohli lidé odpočinout, najíst se, vyprat, umýt se a být pospolu. Tak jsme udělaly Magdaleninu prádelnu v galerii [INI prostor, pozn. TS]. Mám zkušenosti z různých druhů komunit – byla jsem v blázinci, v nemocnici, v Armádě spásy. Mám dlouholeté psychické problémy. Bude mi třicet. Teď bydlím rok v hotelu s ostatníma holkama. Podávala jsem si žádost na bydlení, dneska mi přišel papír, že jsem v pořadníku na sociální byt. Ale ještě rok můžeme bydlet v hotelu, tak rozhodl magistrát. Buď budu bydlet v sociálním bydlení, nebo se stanu squatterkou. 

Tereza: A s ostatními holkami jste se potkaly v rámci Magdaleniny prádelny, nebo už jste se znaly předtím?

Linda: Ne, my jsme se potkaly na Florenci v Jako doma, s Magdalenkou i ostatními. Už tři roky se známe. Teď děláme na novém projektu, Prádelna bez proudu, to by byla mobilní prádelna, kde bychom praly různým lidem. 

Magda: Projekt Prádelna bez proudu byl takový prototyp pro pokračování projektu s galerií INI. Půjčily jsme auto a ze starými manuálními pračkami, v kterých se prádlo točí ještě ručně, jsme jely na akční víkend. V projektu pojízdné Prádelny chceme realizovat všechny aktivity, které jsme dělaly v Magdalenině prádelně, ale v pohybu. Sháníme dostatečně velkou dodávku a chceme ji upravit tak, aby součástí jejího vybavení byly dvě pračky s dvěma sušičkami a se zázemím pro společné aktivity. Potom i se zásobníky na vodu a agregátem, by pojízdná prádelna mohla fungovat samostatně, mimo dosah zdroje vody a elektřiny, aby byly naše aktivity co nejvíce inkluzivní.

Tereza: Jaké máte vzpomínky na prádelnu v galerii? Jaké to pro vás bylo?

Linda: Bylo to velký potěšení pro každýho. Byla zima, a když člověk odejde z noclehárny, tak to je třeba půl sedmý, sedm, ale všechno se otevírá až od osmi. Pro holky, které věděly o prádelně, to bylo velké štěstí, pro mě tedy určitě. Vždycky, když jsem vyšla z noclehárny brzo ráno, už jsem měla svůj směr, věděla jsem, kam půjdu a co tam budu dělat. Myly jsme nádobí, uklízely jsme, pustily jsme si film, někdo šel do obchodu pro něco. Moc se mi tam atmosféra líbila. Víkendy jsme měly domluvený, že kdo nemá kde být, tak tam může přespat. Nás tam bylo tak deset, patnáct, ležely jsme vedle sebe, někdy po dvou na matracích, bylo to milý. 

Monika: My jsme se znaly, ale jen tak povrchně, jen z Jako doma. Jenom jsme se tam potkaly, něco prohodily a to bylo všechno. Takhle jsme spolu vlastně žily a opravdu jsme se poznaly. 

Magda: Monika tam měla důležitou roli, protože tam byla pořád. 

Linda: Hodně jsme ji otravovaly. 

Magda: Tři měsíce v kuse, čtyřiadvacet hodin denně. Ale třeba Balů s Ninou vařily.

Linda: Jo, jednou se tam všechny holky pozvracely. Úplně všechny. Vypily jsme nějaký zkažený džus nebo něco zkvašenýho. To nás tam spalo osmnáct. Nemohly jsme je pustit domů v tom stavu. 

Tereza: Měly jste pak pocit, že byste spolu chtěly dělat něco dalšího, nějak pokračovat?

Magda: Chtěly jsme pak pokračovat, parazitovat na nějakých dalších galeriích, jenže…

Tereza: ... covid.

Monika: Spíš nás nikdo nechtěl. Kdo by chtěl do galerie bezďáky?

Magda: Nepřišla žádná nabídka od nikoho…, možná propagace nebyla dobrá, těžko říct. Zkoušely jsme i open cally, zatím nic nevyšlo. 

Tereza: A když tam přišli úplně cizí lidí, nebylo vám to nepříjemné? Nevadilo vám, že tam chodili jako do galerie?

Linda: Bylo to v pohodě. S některýma jsme se skamáradily. Mia vždycky přišla, usmívala se, uvařila něco k jídlu. 

Monika: Ale já mám pocit, že tam cizí lidi moc nechodili. Kolikrát tam vešli, rozhlídli se a utekli. 

Linda: To je pravda. 

Monika: Otázka je, proč utekli. Mysleli si, že otravujou? Utekli proto, že se zděsili?

Balů: Utekli proto, že tam byl bordel.

Monika: Ne vždycky. 

Balů: Některý holky to po sobě moc neuklízely. 

Magda: Zas tam bylo ale pětadvacet lidí. Těžko v takovým počtu udržovat pořádek. 

Monika: Některý holky ale prostě v životě nikde nebydlely, byly z ulice, neměly žádný návyky, vzít hrníček a umýt ho, nemají to zažitý. A některý na to prostě kašlaly, takový lidi vždycky budou a byli.  

Magda: Někteří návštěvníci tam přišli třeba v neděli jen tak, vůbec nevěděli, do čeho jdou, nečetli žádné anotace. Nakoupili si a šli do galerie, o které věděli, že je otevřená, a najednou tam vešli a nechápali. Snažily jsme se jim to vysvětlit. Ale skamarádily jsme se třeba se zastavárnou naproti. 

Monika: Nebo s obchody, třeba obchodem s kořením. 

Balů: Kamarád od Magdy nám udělal věšák, tam jsme si mohly všechno pověsit, baťohy, tašky. 

Magda: Nebylo tam moc kam dávat věci. Věšák fungoval tak, že věci visely na stropě. Člověk si to pověsil a vytáhl nahoru. 

Balů: Byly tam super podmínky. 

Tereza: Dokázaly byste popsat pocit, jaký z toho máte? Jak jste se tam tehdy cítily?

Balů: Někdy dobře, někdy špatně, někdy tak akorát, to se nedá říct. Veselo tam bylo dost. Někdy tam bylo smutno. Byli tam také různí lidé. Jednou přišli v takové náladě, jindy v jiné. Přišli zmrzlí, z ulice, byli rádi, že jsou v teple, něco snědí, dají si teplou kávu. Pocity byly všelijaké. Já jsem tam nebydlela, já tam chodila jen za přítelkyní a pomáhala jsem jí vařit pro ostatní. Ale já jsem se tam cítila moc dobře, s holkama mi bylo dobře. I na Vánoce jsem tam byla. Ale vždy večer jsem odcházela.

Monika: Hlavně měly jistotu. 

Linda: Ta galerie byla fakt osvícená. 

Balů: Holky neměly kam jít, byly mrazy. 

Monika: Na noclehárnu se taky nemusíš dostat. Čekáš tam od sedmi do půl devátý a pak tě tam třeba prostě nepustí, je plno. V Jako doma byly dvě paní, Dáša s Maruškou, úplný uzlíčky nervů. A v prádelně úplně rozkvetly, měly najednou jistotu. Když nevyjde noclehárna, můžou jít do prádelny, když si nedej bože daj víno, tak tam můžou jít taky [normálně člověka pod vlivem alkoholu na noclehárnu nepustí, pozn. TS]. Věděly, že nebudou muset mrznout venku. Ani nemusí být venku mráz, ale dělá to moc. Chodit venku po ulicích, bát se někde si lehnout…

Tereza: Chtěly byste to ještě někdy dělat?

Monika, Balů: Určitě. 

Balů: To by bylo úplně fantastický. 

Monika: I jsme už poučený, spoustu věcí už bychom dělaly jinak. 

Tereza: Teď se pravidelně scházíte jednou týdně a pracujete spolu. Co to pro vás znamená?

Monika: Je to jiný. Magda k tomu přistupuje jinak než lidi, kteří pracují v sociálních organizacích. Máme své plány do budoucnosti, ale ona v tom určitým způsobem nemá žádné slovo. Ona se zeptá: Holky, jak byste si představovaly to či ono, a pak nás poslouchá. Není to Magdy práce. Ona to dá do kopy, něco, co, my vymyslíme. Prádelna je naše, ne její práce. Ona je ten motor, impulz, díky tomu to celé je. Ale je to holek. 

Balů: Pro nás je to hrozně důležitý. 

Monika: Člověk si nepřipadá jako blbec.

Tereza: V porovnání se vztahem k sociálním pracovnicím je to jiné?

Monika: Ano, tam si nepřijdu rovná. Říkají, já jsem tvůj kamarád, buď ke mně otevřená. 

Ale zároveň je to sociální pracovnice. 

Balů: Je tam odstup. 

Monika: Magda nás víc přijímá a zároveň nám pořád opakuje, že to, co vymyslíme, je naše. A to je velký rozdíl. Je jedno, jak to bude, jestli naše budoucí prádelna bude pojízdná nebo jiná. Jde o přístup. Holky, který tam budou chodit, k tomu budou mít jiný vztah, bude to jejich. Ony tam budou pánem. Během našich setkání máme pocit, že je tu osoba, která nás vnímá a nebojí se nám třeba i říct, že něco je blbost. 

Magda: Já bych vám nikdy neřekla, že je něco blbost.

Balů: Naše setkání vnímáme jako prostor, kde můžeme být svobodné. Něco vymyslíme a pak je to prostě tak, jak chceme my. To je velký rozdíl. 

Tereza: Měly jste plány, že budete putovat po galeriích a dělat tam prádelnu nebo další aktivity. 

Magda: Nějakou dobu bychom putovaly a pak bychom se třeba někde zabydlely. Dostaly jsme na naši práci grant. Ale všechno přerušil covid. Pak jsme si řekly, že si vybudujeme pojízdnou prádelnu. 

Tereza: A během uzávěry jste nějak pokračovaly? 

Magda: Setkávaly jsme se jednou týdně. 

Linda: I když jsme byly v karanténě nebo izolaci, tak i přes počítač jsme se scházely. 

Balů: Přijde dnes Tomáš?

Magda: Tomáš Kajánek je kurátorem výstavy v etc., které se účastníme, a Balů má nápad, jak to celý ještě změnit. 

Balů: Každou schůzku někdo zaznamenává na papír. Většinou Linda zapisuje obrázky nebo slovy. Já radši píšu, než mluvím. Otázky, které jsi nám posílala předem, byly hodně o pocitech. Já si ty odpovědi začala rozepisovat. Pocity lidí bez domova. Nemám to ještě dopsaný. Ty věci, které dělá Linda, jak naše schůzky maluje a zapisuje, myslím, že si zaslouží, aby si někdo přečetl, co děláme, co nás zajímá. Myslím, že by to na té výstavě mělo být. 

Monika: Balů, a ty si myslíš, že to někoho zajímá, co dělají holky z ulice?

Balů: Když už to děláme a když se tím zabýváme, proč ne. Není to lepší než nějaký film o lidech bez domova?

Monika: Mně se Lindiny zápisy taky moc líbí. 

Balů: Dává do toho svoje nápady, pocity. Je to dobrý. Měl by si toho někdo všimnout. Chtěla bych to Tomášovi navrhnout jako nápad, třeba s tím nebude souhlasit. Že bychom to tam vystavily. 

Tereza: Také cítíte jako umělci/umělkyně nějaký tvůrčí přetlak, cítíte, že těm druhým chcete něco říct a máte co říct? 

Balů: Když mám být umělkyně, tak tou umělkyní budu. Když chci něco budovat, něco dělat, tak umělkyní jsem. Měl by si toho někdo všimnout. Ta práce by měla mít uznání, ať už je člověk bez domova nebo ne. To filmování, které teď děláme, se snažíme dělat dobře. 

Magda: Ale nemusí být vždycky reakce pozitivní, někomu se to líbit vůbec nemusí. 

Balů: Já vím. 

Monika: Aby to ty holky pak nezklamalo. 

Balů: Docela by mě to mrzelo. Ta práce je pro nás důležitá. Byla bych zklamaná. 

Monika: Je tam strach. Lidi si řeknou, jsou to nějací bezďáci, někdo jim dal šanci, nebudou to brát vážně. 

Balů: Můžou tě ponížit. Pak z toho máš divný pocit. Byla bych hodně zklamaná. 

Monika: Tenhle pocit mám hodně často. 

Balů: Je jasný, že se to někomu nemusí líbit. Ale kdyby to lidi uznali a řekli, jo, snažily se něco udělat. To by mi úplně stačilo. 

Tereza: Mám pocit, že je pro vás důležitá rovnost. Aby k vám druzí přistupovali jako rovní k rovným. V umění nebo sociální práci. Je to tak?

Balů: Ano, to určitě. Proto mě baví s Magdou něco dělat. 

Tereza: Jde vám i o to, aby chápali víc život lidí bez domova?

Monika: Deset let, dvacet let, rok, někdo pije, někdo bere drogy, někdo nic, není to legrace. Pro člověka bez domova je i těžký třeba chodit na takovýhle schůzky jednou týdně. Dodržovat ten čas, přijít v ten den, nemá hodinky, má třeba telefon, ale může být vybitý. I to úsilí, nejsou na to zvyklí. Holky to neznají, nevědí, jaké to je, držet spolu. 

Balů: Natáčely jsme třeba s Magdou v hotelu, kde jsme v zimě bydlely, o šortkách. Visely venku na židli. Magda se ptala: Proč tam jsou ty šortky venku? No, protože nemáme mýdlo, netekla voda. Teď je zima, tak to oblečení vypereme ve sněhu, usušíme venku na dvorku, na židli. Když nemáš nabíječku, sháníš nabíječku. 

Monika: Já mám potíž, když jdu do metra, tramvaje, a tak dále. 

Balů: Já jsem člověk, který se ničeho nebojí. Buď mě tam pustí, nebo nepustí. Tak je to se vším. 

Tereza: Jak se cítíte v galeriích?

Monika: Když jsme šly s Magdou v rámci prádelny, tak nás přijali s otevřenou náručí. Věděli, že to je nějaký projekt nebo že to je nějak organizovaný. Jakmile bych tam šla sama, tak je to jako všude jinde. Lidé jsou najednou ostražití a to ti za to nestojí. 

Balů: V tý velký galerii [Galerie hlavního města Prahy, pozn. TS] se k nám chovali moc slušně. Když jsme byly na vernisáži u těch kluků, tak to bylo fajn. 

Magda: Jo, to byli A.M. 180. Pak jsme byly taky v Jelení a pak jsme šly na AVU na party. 

Balů: Mně se to moc líbílo. Ti kluci z A.M. byli suproví, všechno nám vysvětlili, to se mi moc líbilo. 

Magda: Udělali nám komentovanou prohlídku. 

Balů: Naše prádelna se jim taky moc líbila. Mně galerie nedělají problémy. 

Monika: Mě by to moc bavilo, chodit do galerií, ale nebaví mě ty obličeje. I jsme to říkaly Magdě, mohlo by nám to otevřít zase nový věci, mohly bychom poznat něco jinýho. 

Tereza: Můžete mi něco říci o vašem filmování?

Linda: My točíme o tom, jak žijeme, co děláme. Hrajeme si. Hrály jsme si na lidoopy. Na umělce jsme si hrály. Z Magdy jsme udělaly bezdomovce. Zkoušela vyžebrat nějaké peníze. 

Balů: Slušelo jí to. 

Magda: Tak neudělaly jste ze mě bezdomovce. Něco jsem si akorát zkusila. 

Linda: Vydělala sis 147 Kč. 

Monika: Měly jsme ji tam nechat samotnou. 

Magda: Abych pocítila, jaký je to průser. Když máš svou tlupu, která je někde blízko, tak je to jiný. Ony hlídaly, jestli tam není policie, atd. Nezažíváš to, co zažívají lidé bez domova. 

Tereza: Jak jste prožívaly pandemii? Jaké jste zažívaly pocity? 

Monika: Pro lidi na ulici byla pandemie obrovský plus. 

Tereza: Protože jste dostaly domov?

Monika: Nejen to, o lidi bylo postaráno, i když byli nedej bože třeba pozitivní.

Magda: Většina lidí zažívala strach, ale holky zažívaly radost. Pro holky z ulice se taky zas tak moc nezměnilo. Zavřeli kina, hospody, a tak dále. 

Monika: Ale my tam stejně nechodíme. 

Magda: Všechno, co nám přišlo omezující, se holek moc nedotýkalo. 

Monika: Na ulici bylo míň ožralých prudičů. Skvělá věc. Covid pandemie byla pro nás radost. Ale samozřejmě i bída, tíseň a obrovská beznaděj pro ty, kteří zůstali venku a nedostali se na hotel. To byl zdroj potravy, peněz, bezpečí. Na ulici nebylo nic, ani vajgly, nebyli tady žádní turisti. I potravinami lidé najednou šetřili a v kontejnerech toho bylo mnohem míň.