Empatie – antipatie narcismu

Georg Schöllhammer: Jaký je tvůj přístup k tematickému rámci projektu „Všichni jsme emotivní”?

Helena Eribenne: V uplynulém roce jsem na tohle téma hodně četla, protože se skutečně považuji za empatického člověka. Je to určité zarámování uvažování, určitý postoj ve vztazích, určitá citlivost a ochota vystavit se zranitelnosti v situacích, v jakých by se většina lidí nechtěla ocitnout. To vám způsobí víc utrpení, než kolik by dovolil průměrný člověk. Takže bych řekla, že v podstatě jde o zaujímání jiných přístupů ke vztahům. Mám velkou radost, že si povídáme právě o těchto věcech, protože loni jsem se jimi začala hlouběji zabývat. Tento projekt je spojený s důležitou částí mé doktorské práce a pojednává o zrcadle, hvězdě a jejím obrazu.

Georg: Na co se ve své doktorské práci zaměřuješ?

Helena: Moje dizertace se týká sebedestruktivních ikonických žen. Vybrala jsem si sedm takových žen, například Whitney Houston, princeznu Dianu, Amy Winehouse, Marilyn Monroe a Romy Schneider. Jde o studii, řekněme performativní pohled na procesy, jimiž procházejí – částečně prostřednictvím psychologické analýzy, ale zejména skrze obrazovou analýzu využívající metodologii dějin umění. Jedním z aspektů mé dizertace je motiv zrcadla, protože zejména pro ženy jsou zrcadla velmi důležitá.

Georg: Vybrala sis tragické postavy.

Helena: To je pravda. Zrovna nedávno jsem povídala kamarádce, že život je takové hledání kreativních způsobů, jak se pomalu zabít. Když lidé onemocní, bývají překvapeni, přestože jejich jednání, návyky a myšlení, jejich srdce i duše jsou klíčem k tomu, jak jim je. Například kouření je pomalá sebevražda. Tímto tématem už se ale zabývám docela dlouho. Objevuje se v mé fotografické i video tvorbě. A do určité míry prostupuje i do mých performancí, například v motivech cestování v čase a věcí, které cestují časem jako obrazy nebo gesta. Aby Warburg, kunsthistorik působící na začátku dvacátého století, se tomu hodně věnoval. John Berger o tom také psal ve své knize Způsoby vidění – jak si všechny tyto symboly získávají věhlas, tak jsem je do své dizertace zahrnula také. Ale ve svých performancích vytvářím určité postavy a potom rozpracovávám možnost cestování zpátky a dopředu v čase – do minulosti, přítomnosti, budoucnosti i nadčasovosti.

Georg: Takže tyto postavy se posouvají časoprostorem a proměňují formu v příbězích, které vytváříš? A gesta jsou něco, co může cestovat časem samo o sobě a lidé si je znovu přizpůsobují?

Helena: Přesně tak. Podle Abyho Warburga se tato gesta a některé myšlenky přesouvají prostřednictvím objektů jako malba či fotografie, ale třeba také koberec. Dnes by k tomu přibyla i sociální média. Nebo řekněme obecněji internet. To je dnes nejběžnější forma přesouvání obrazů, že?

Georg: Ano, to nepochybně. Ale když se do tohoto tématu ponoříme hlouběji – jaký narativ se z tohoto výzkumu vyvinul?

Helena: Má to řadu různých prvků. Říkám si, proč tyto ženy dělaly, co dělaly – proč máme právě takovou ikonografii? Jak jsme se sem dostali? Jak je možné, že někteří lidé zapadají do těchto očekávání ohledně určitého druhu obrazu, určitého charizmatu, jako určité hvězdy? Je to něco, co se nedá úplně přesně zkonstruovat nebo uměle vyrobit. Zdá se, že někteří lidé se narodili, aby se stali hvězdami, ale ta sebedestruktivní stránka je něco, co se podobá spíše veřejnému obětování. Existuje určitá kombinace výrazného talentu a pozice veřejně proslulé osobnosti, následně přichází ten sebedestruktivní aspekt. Určitá úroveň slávy také může odhalit nízkou sebeúctu. Pokud je někdo obyčejný člověk a potom se hodně proslaví, může se tím odkrýt zranitelnost a nedostatek sebeúcty, které se někdy umělci a umělkyně pokoušejí překrýt pitím a drogami. A to může vést k závislosti a sebeničení. Myslím si, že sebedestrukce nebývá vědomou volbou, spíš jde primárně o zranitelnost, k níž se připojí věhlas a obliba, což společně může vytvořit tragicky výbušnou kombinaci.

Georg: A jak hodláš tyto scénáře žen popsat?

Helena: Můžu vytvořit jen obrazové biografie. Nemůžu něco o dané osobě psát jako fakt, lépe to vyjádřím prostřednictvím obrazové analýzy. Každá kapitola má dialektickou obrazovou analýzu a moje teze v podstatě zní, že každá z těchto sebedestruktivních ikon je následnicí Afrodity či Venuše. Každá kapitola obsahuje jiný obraz těchto sebedestruktivních žen společně s renesanční malbou nebo sochou Venuše, potom je propojuji a srovnávám jejich ikonografii a symboliku. V podstatě analyzuji obrazy a zjišťuji, čím se navzájem podobají, přestože to na první pohled nemusí být vidět. A žádný z obrazů těchto žen, žádná z jejich fotek nebo vyobrazení Venuše nejsou takové, jaké by vás typicky napadlo vybrat. Prostřednictvím obrazové analýzy, skrze ikonografii a ikonologii lze vidět, jak se role těchto žen vztahují k uctívání Venuše. Pro mě je to tedy docela zajímavý výzkum a jsem z něj nadšená. Také zacházím do historie, třeba abych zjistila, odkud se bere posedlost blonďatostí, a snažím se nahlédnout ta klišé hollywoodské blondýny. Dostala jsem se tak ke čtení o tom, jak Hollywood vlastně rozjeli židovští přistěhovalci, protože v tehdy fungujících studiích v New Yorku se jim nedařilo sehnat práci, tak začali zakládat vlastní společnosti. Paradoxně pak kvůli perzekuci, kterou zažívali, propagovali během druhé světové války kult blondýny – protože chtěli odvrátit pozornost od sebe. Pomohli vlastně v Hollywoodu prosadit árijský idol bílé nadřazenosti, aby se pozornost nesoustředila na jejich židovství. Chtěli co nejvíce splynout. Byli pronásledováni všude, kam se vydali. Dokonce i v Americe měli velmi těžkou situaci.

Georg: Jak zapracováváš zrcadlo do své performativní praxe? Nebo jde o dvě různé oblasti – uměleckou praxi a výzkumnou praxi?

Helena: Výzkumu už se věnuji nějakou dobu, ale spíš bych řekla, že jde o integrovaný proces. Na začátku občas nevíte, jak se všechno propojí. Zabere to nějaký čas, pustíte se do výzkumu a potom věci vidíte o něco jasněji než třeba před pěti nebo dvěma lety. Řeknete si: dobře, tímto směrem chci pokračovat – dělám fotky, performance, točím filmy, pracuji na doktorátu. Vypadá to, že dělám hrozně moc různých věcí a pořád jsem rozlítaná, ale ve skutečnosti je postupně čím dál víc vidět, jak se to všechno skládá a spojuje. Co se týče výzkumu, zkouším najít víc propojení nebo odhalit další možnosti, jak vnímat cestování časem nebo pojetí nelineárního času. Teprve nedávno jsem zjistila, že moje školitelka, profesorka Eva Kernbauer z Univerzity užitého umění ve Vídni, také zkoumá nelineární čas. Máme tedy docela dost společného. Ve svých performancích se pokouším nadhodit a rozebírat možnost překračování té formy času, jakou známe. A opravdu to prožít!

Georg: Dá se tedy říct, že čas – ať už historický, astronomický, čas vzpomínek nebo čas přerušovaných momentů – je tematickým klíčem k tvému dílu?

Helena: Ano. Učím se teď poznatky z kvantové fyziky – například ohledně rychlosti světla – a zjišťuji, jak je také zakomponovat do své tvorby. Spíš mi ale jde o použití nějakých skutečných faktů, než že bych chtěla vytvářet vyloženě science fiction. 

Georg: Povězme si něco o tom, co chystáš na svou pražskou performanci.

Helena: Moc se na ni těším, protože jde o prvek z mé dizertace – vybrala jsem si koncept empatie a narcismu. Bude to docela bláznivý kus. Už se vážně nemůžu dočkat. Jen doufám, že to lidi dostatečně vtáhne.

Georg: Můžeš ten koncept trochu přiblížit?

Helena: Nechci toho prozrazovat příliš, ale jde o představení, v němž figurují dvě osoby. V roce 2016 jsem napsala a režírovala hru, v níž jsem také hrála. Jmenovala se „Až přijde konec světa, přestěhujte se do Vídně… protože tam se všechno děje o dvacet let později!“ (When The World Comes To An End, Move To Vienna... Because Everything Happens There 20 Years Later!) a tamní scénografie mi neumožňovala vytvořit takovou scénu, jakou jsem si skutečně přála. Představovala jsem si, že na scéně bude celou dobu pohyblivé zrcadlo. Část témat, která se v té hře řešila, se týkala toho, jaké to ve Vídni je pro černé lidi, a já jsem chtěla otočit zrcadlo tak, aby se v něm obecenstvo vidělo ve chvíli, kdy se mluví o předsudcích. Dvě postavy, které tam vystupují – jedna z New Yorku, druhá z Londýna –, se potkají ve Vídni v kadeřnictví. V průběhu času se navzájem začnou víc a víc podobat, až na konci mají na sobě totéž včetně stejné afro paruky ve stylu sedmdesátých let a stojí každá na jedné straně zrcadla. Chtěla jsem, aby zrcadlo mělo vysouvací sklo, takže by stály proti sobě každá na jedné straně a dívaly se na sebe. Byl by to současně odraz, ale také by pak bylo možné projít rámem a vyměnit si místa. Některé z těchto prvků využívám i v této hře, ale tady je na jedné straně zrcadla narcistická osoba a na druhé empatická. Která z nich je odraz a která je skutečný člověk? Kdo z nich je doppelgänger – tedy dvojník? A kdo ovládá situaci?

Bude to zajímavé, protože empatická postava je zpěvačka, hvězda, ale potom její odraz ze zrcadla ovládne situaci – a otázka je, jak dostane věci znovu pod kontrolu? Doufám, že to bude opravdu hodně dramatické.