Empatie a stud

Georg Schöllhammer vede rozhovor s Doris Uhlich

Doris Uhlich, Gootopia, 2021, Tanzquartier Wien, Vídeň, foto: Juliette Collas

Doris Uhlich, Gootopia, 2021, Tanzquartier Wien, Vídeň, foto: Katarina Šoškić

Georg Schöllhammer: Emoce a empatie představují v tvém díle ústřední motivy, nejde však o slepou empatii v podobě soucitu, ale spíše o náročný postoj, který se odmítá podřídit konvencím vnímání a žánru. Zdá se, že máš empatii úzce provázanou se solidaritou a sebeurčením. Jak tyto pojmy ve svém díle kontextualizuješ?

Doris Uhlich: Tělo je komplikovaný úložný systém, archiv, v němž se ukládá naše osobní biografie i společenské, politické, sociální a ekonomické struktury. Empatie začíná v našem těle a rozvíjí se ve vztahu k této komplexnosti a k poznatku, že uložené obsahy nejsou rigidní struktury. Tělo je mozek. Remixujte mozek. Vzájemná empatie vychází z kontaktu s tělesným archivem a historií druhého člověka. Snažím se divákům ukázat, jak mohou konfrontovat to, co je vepsáno v jejich vlastních tělech, jak mohou zpochybnit vlastní perspektivu a náhled na věci a jak s nimi mohou hlouběji interagovat. Co se týče sebeurčení, v mých projektech často vystupují lidé, kteří vnímají tanec jako emancipační nástroj umožňující viditelnost a překračující klišé. Ve vztahu k médiím je sebeurčení také otázkou toho, jak se naučit odolat síle mediálního vytváření názorů.

Georg: Tvé choreografie a taneční performance se často týkají překračování různých pevně daných společenských rolí – například i překračování toho, co by mohlo být vnímáno jako důvod ke studu.

Často využíváš nahotu a záměrně jdeš proti komercionalizovanému tělesnému ideálu. Nezdá se mi ale, že by hlavním motivem byly koncepty jako „pozitivní přístup k tělu“. Nahota se mezitím stala ritualizovaným toposem světa performance. Za takovými díly se mnohdy skrývá zvláštní pojetí „esencialismu“, ostentativně nerozpojitelná jednota těla se subjektem a jeho gesty. Proč je pro tebe nahota důležitá?

Doris: V této souvislosti mě zajímá několik oblastí. Na jednu stranu zkoumám pohyby, pro které je nahota nezbytná a s oblečením by nefungovala, například moje technika tlustého tance, v níž rozvibruji tělo a vytvářím vlnové formy, které jsou na něm viditelné. Na druhou stranu mě zajímá i propojení nahoty se sociálními hnutími v minulosti a přítomnosti, tedy jak nahota působí jako tělesně-politický hybatel změny. V nahotě hledám víc než pouhou erotiku a ideologie, nejde o nahé pózy, ale o pohybující se tělesnou hmotu. V některých mých dílech je nahota formou zplnomocnění pro lidi, jejichž těla neodpovídají společenskému ideálu. Kůže není neproniknutelnou hranicí, ale spíše prostupnou texturou, která klade vzrušující otázky ohledně toho, co je uvnitř a vně těla.

Doris Uhlich, Every Body Electric, 2018, Tanzquartier Wien, Vídeň, foto: Alexi Pelekanos

Doris Uhlich, Habitat Halle E (pandemická verze), 2020, Tanzquartier Wien, Vídeň, foto: Alexi Pelekanos

Doris Uhlich, Habitat Halle E, 2019, Tanzquartier Wien, Vídeň, foto: Theresa Rauter

Georg: Vnímáš svou tvorbu jako feministickou a politickou?

Doris: Ve svých textech tyto pojmy používám jen zřídka, ale feministická i politická rovina je neodmyslitelnou součástí mé tvorby. Pro mě jako umělkyni je důležité, že má díla mohou – ale nemusí – být politická. Umění nemá politický mandát. Umění potřebuje svobodu vyjadřovat se politicky, ale i nepoliticky (pokud to ovšem vůbec je možné).

Georg: V jedné z nejnovějších choreografií jsi konfrontovala omezení, která jsou spojená s pandemií a s vytlačením do virtuálního prostoru. Výsledek je současně dystopický i empatický: vystupující na sobě mají průhledné protivirové overaly, dotýkají se navzájem a objímají, aniž by přišli do kontaktu s něčí kůží. Jak jsi pandemii prožívala? Co pro tebe znamená, když se můžeš zúčastnit akce fyzicky, v místnosti s publikem?

Doris: Tvůj dojem, že jsem oponovala pandemickým omezením, je správný. Chtěla jsem dotek, chtěla jsem blízkost. Ale zároveň pro mě bylo důležité tvořit umění, které funguje v souladu s děním v pandemii, ne proti němu. Kvůli pandemii jsem přišla s nápadem na průhledné celotělové overaly, které brání průchodu viru a jsou jakýmsi rozšířením těla, v němž se zachytí a zviditelní odpařená vlhkost a pot.

Když pandemie trvá už tak dlouho, čím dál víc ji vnímám jako překážku pro umělecké možnosti a sdílení zážitků, při nichž jsou lidé fyzicky přítomní na jednom místě. Musela jsem a stále musím řešit to, jak omezení ovlivňují zkoušení a možnost vystupovat veřejně. Čím dál víc mě zajímá mísení performujících a publika v prostoru – tedy prostorová konstelace, kterou je v pandemické době náročné realizovat. Digitální dílo funguje jinak než on-site akce s publikem na místě. Uvědomuji si, že monitor není pro mnohá z mých uměleckých děl vhodným rozhraním. Necítíte zpocená těla, pohled vám vede úhel kamery a reproduktory na notebooku nepřenášejí zvuk příliš kvalitně. Když se už dál nechcete dívat, v digitálním prostředí zkrátka ukončíte účast stisknutím tlačítka. Ve sdíleném reálném prostoru se nemůžete kliknutím přenést pryč, na to by se muselo vaše tělo skutečně odsunout na jiné místo. To mi připadá mnohem víc vzrušující a také jako větší výzva.

Doris Uhlich, Habitat Halle E, 2019, Tanzquartier Wien, Vídeň, foto: Theresa Rauter

Doris Uhlich, Habitat, 2017, Wiener Secession / ImPulsTanz / Wien, Vídeň, foto: Esel

Georg: Připadá mi, že dalším rysem tvé tvorby je kolektivnost. Kolektivy, které vystupují na pódiu, jsou často ženské, vždy však rozmanité, co se týče věku i profese performujících. Profesionální tanečnice nebo tanečníci mívají někdy tendenci včlenit do pohybu některé nacvičené vzorce z vlastní historie a dřívějších vystoupení, zatímco amatéři či amatérky někdy zaměřují svůj pohyb na stereotypy toho, co se považuje za dramatické ztvárnění. Snažíš se tyto vzorce odstranit? A co pro tebe takové smíšené kolektivy znamenají?

Doris: Na světě je mnoho těl a pro mě je zásadní s touto rozmanitostí pracovat. Rozdíly mezi amatérským a profesionálním přístupem nepovažuji za příliš důležité, pokud všichni přistupují profesionálně k tomu, jak se zapojují. Ve smíšených souborech převládá zaměření na jednotlivce a jejich specifické biografie, méně pak na otázku toho, jak je kdo školený. Jde hlavně o vzájemnou inspiraci. Na začátku spolupráce se snažím řešit možné „pasti“ – například nehledám amatérky, které napodobují dramatické stereotypy, a zvu profesionálky, které se neomezují na citování a opakování dřívějších vzorců. Raději pracuji s těmi, kdo se orientují na energii a materialitu daného okamžiku a na vizi jejich vlastních těl.

Georg: V mnoha tvých dílech vnímám rovnostářský moment, stírání hranic mezi soukromým a veřejným. Přesto z rozmanitosti vytváříš obrazy homogenity. Jak takové choreografie dosahuješ? Je to utopie?

Doris: V mé představě homogenity je prostor pro individualitu. Výchozím bodem je motivace ke sdílení performativního momentu. Je fascinující sledovat, jak různorodě mohou stejné pohyby vypadat u různých těl vzhledem k jejich specifickým dynamickým možnostem. Současně ale skupinu pořád sjednocuje společná idea a vize. Líbí se mi vytvářet utopické prostory, které se mohou stát jakousi krátkodobou realitou v performativním kontextu. Na mysli mám zejména komunitní utopie založené na solidaritě, empatii a doteku – mezi lidmi, ale i ve vztahu k nezvyklým, odcizujícím materiálům. 

Georg: Jak podle tebe vypadá ideální performační večer?

Doris: Zarazila jsem se u výrazů „ideální“ a „performační večer“, protože ani jedno nepoužívám. Pracuji s delšími performancemi a instalačními formáty, které se odehrávají v průběhu dne, ne jako večerní představení. Výraz „ideální“ si vykládám jako úspěšný, což v mém pojetí znamená živý. Jsem spokojená, když v průběhu performance vidím, jak se vpisuje do prostoru, jak čas a trvání otvírají novou dimenzi (a v nejlepším případě na čase úplně přestává záležet) a jak tento prožitek v zúčastněných rezonuje i po skončení performance. 

Doris Uhlich, TANK, 2019, tanzhaus nrw, Düsseldorf, foto: Katja Ilner