Solidaritu vytvářejí drobné projevy jinakosti

Dóra Hegyi: V lednu 2018 jste s kunsthistoričkou Yanelys Nuñez Leyva na festivalu Hors Pistes v pařížském Centre Pompidou uvedli performance Fidelovo svědectví [1] v rámci tématu „Národ a jeho fikce“. [2] Tato nahrávka, kterou čte hlas imitující Fidela Castra, vyjadřuje nesplněná přání, jež sdílejí kriticky smýšlející lidé na Kubě. Slyšíme, jak se Castro omlouvá za chyby, kterých se dopustil na lidech i ekonomice. Co tě motivovalo k vytvoření tohoto díla?

Luis Manuel Otero Alcántara: Hlavní motivace vychází z přání kubánského obrození. Kuba je velice fragmentovaná země, lidé zde žijí v extrémních podmínkách. Někteří Kubánci – jak v naší zemi, tak v zahraničí – nenávidí komunistický režim, zatímco jiní, obvykle představitelé tohoto režimu, zase nenávidí ty, kdo ho nepodporují. Kdyby Fidel před smrtí vrátil moc lidu, dnes bychom byli jinde. Toto dílo je v podstatě fiktivním svědectvím, které vyjadřuje potřebu vnímanou mnoha Kubánci – chtějí od režimu omluvu. Jen prostá omluva a sebereflexe režimu, že mnoho věcí proběhlo špatně, by pro řadu Kubánců hodně znamenala a umožnila by nový začátek. Například Pablo Milanés, slavný hudebník, který dnes žije ve Španělsku, byl v 60. letech vězněn a po několik desetiletí zůstal významnou osobností kultury a podporovatelem revoluce – ale dnes po vládě chce veřejnou omluvu za uvěznění.

Dóra: Od začátku tvé umělecké dráhy představuje performance významnou součást tvorby. Realizuješ performance ve veřejném prostoru a v posledních letech se v tvých vyjádřeních projevuje čím dál kritičtější postoj k režimu. Často také pracuješ se sochařskými prvky a objekty a následně je jako performer aktivuješ.

Luis Manuel: Ze sochařství jsem vždy vycházel. Jako dítě jsem měl vždycky raději objekty, protože mi připadaly skutečnější než kresby. Socha je živý objekt ve 3D, zatímco kresba je jen znázornění. Jako dospělý jsem objevil živý prostor v umění. Současně jsem si uvědomoval, že jako člověk, který vyrůstal bez kulturního zázemí a patřičného vzdělání a má tmavou pleť, bych to měl s proniknutím na etablovanou uměleckou scénu těžké. Proto jsem začal umísťovat své sochy do veřejného prostoru, aby si jich lidé všimli. Gesta jsou významnou součástí mé tvorby. Zajímá mě, jak se díla mohou „dostat do společnosti“ a tím přestat existovat jako artefakty. Lidé v ulicích, kteří se setkávali s mými „gesty“ a díly, si je nevykládali jako umění. Na základě svých předchozích vědomostí mě jednoduše vnímali jako lidskou bytost, jako Kubánce, kterého zajímá komentování společenských otázek. Při veřejných akcích jako La Caridad Nos Une („Milosrdenství nás spojuje“) z roku 2013 viděli jen mladého Kubánce, který jim možná připadal jako sebemrskačský blázen, když tlačil sochu Panny Marie Milosrdné z Cobre z papírmaše skoro 1 000 kilometrů při jakémsi soukromém křížovém tažení. Souběžně církev organizovala pouť na oslavu čtyřsetletého výročí zázraku spojeného s touto patronkou Kuby. Moje akce reagovala na návštěvu papeže Benedikta XVI., na pokrytecký politický režim, který dvacet let předtím praktikování náboženství zakázal. Takto rozumím tomu, že obětování může být estetickým prostorem. I politika a etika se dají vnímat jako estetický prostor. Jde o abstraktní, ale zároveň živé prostory uvnitř společnosti.

Dóra: Po roce 2000 jsi navštěvoval program Cátedra Arte de Conducta [3], který organizovala umělkyně a aktivistka Tania Bruguera. Zmínil ses, že přístup založený na politickém postoji a využití umění ke změně se odvíjí i od zážitků z této neformální vzdělávací komunity. Jak tvoje tvorba souvisí s tím, co Tania označuje arte de conducta, tedy „umění chování“?

Luis Manuel: Tania Bruguera mě při hledání akčních prostor, uměleckého přístupu, který ovlivňuje konkrétní realitu, samozřejmě silně ovlivnila. Cátedra Arte de Conducta je nejvýznamnějším vzdělávacím formátem, jaký na Kubě za uplynulých čtyřicet let vznikl. Tania představila mé generaci nové výrazy a vize. Diskuze, které tam probíhaly, nám v hlavě vytvořily úplně nový prostor. Vyvolaly otázky, na které jsme dosud nedokázali odpovědět, ale naučili jsme se je reflektovat a jednat.

Dóra: Ve své tvorbě opakovaně reflektuješ dlouhodobě problematické vztahy mezi USA a Kubou.  V roce 2012 jsi vytvořil dílo Regalo de Cuba a EE.UU („Dar od Kuby pro USA“) – imitaci sochy Svobody vyrobenou z odpadu jsi umístil na Malecón, havanskou nábřežní promenádu, v den 236. výročí nezávislosti Kuby na USA. Také jsi napsal dopis zastupitelskému úřadu USA na Kubě a informoval jej o „daru kubánského lidu Spojeným státům americkým“. Dar nepřijali a od té doby jsi je k tomu opakovaně zkoušel přesvědčit.

Když roku 2015 došlo ke zlepšení diplomatických a ekonomických vztahů mezi oběma zeměmi, zamýšlel ses nad kontroverzními následky těchto proměn pro umělecký svět. Využil jsi mediálního zájmu o 11. havanské bienále a objevil ses na veřejnosti jako Miss Havanského bienále. V převleku za kubánskou karnevalovou tanečnici jsi rozdával vizitky se svým pravým jménem a kontaktními údaji a značně jsi tím na sebe upozornil. Tímto gestem jsi poukazoval na komplikované postavení kubánských umělců a umělkyň, kteří se kvůli upoutání pozornosti stávají součástí „karnevalu“ mezinárodního uměleckého světa, ale ve skutečnosti zůstávají stranou a nedostává se jim podpory místních institucí, aby mohli svou uměleckou dráhu rozvíjet.

Luis Manuel: V první řadě jsem člověk tmavé pleti a pocházím z chudé čtvrti. Mé zkušenosti s politikou, ekonomikou a systémem jsou určené základním přístupem k životu. Moje společenská vrstva se příliš nezabývá jinými věcmi než těmi nejpotřebnějšími, jako je jídlo, oblečení, noční život a touha najít si lepší budoucnost, ať na Kubě nebo jinde. V této realitě jsem vyrůstal a mé zázemí bylo úzce propojené i s náboženstvím.

Když jsi Kubánec, USA představují konstantní realitu, od které se nedá odpoutat, ale zároveň o ní moc nevíš. Opravdu jsou Spojené státy tak špatné, když z nich pocházejí všechny dobré věci? Takže žiješ s touhle nejasností. Jako dítě máš zkušenost, že dobré sladkosti, dobré oblečení, dobré filmy, zkrátka všechny dobré věci jsou z USA. Když si například koupíš značkové tričko s americkou vlajkou, stojí víc než kubánské. Tyto zážitky se prolínají celým dětstvím a dospíváním.

Instalace „sochy Svobody“, o které ses zmínila, vyvěrá z touhy po urovnání kubánsko-amerických vztahů. Tento nepřítel ve skutečnosti neexistuje. Od dětství jsem od OSN často slýchal, že řada zemí s embargem nesouhlasí, tak jsme doufali, že dojde k jeho ukončení. Když se v letech 2014–15 vztahy mezi zeměmi konečně zlepšily, přineslo to mnoha Kubáncům velkou radost. Po veřejném oznámení lidé vyráželi do ulic slavit a mluvilo se o tom, jak se bude moct systém změnit a posuneme se dál. Tahle otázka vztahů s USA má tedy velký význam. Přináší naděje i frustrace a samozřejmě i spoustu manipulací ze strany totalitního režimu. Socha Svobody vyrobená ze starého dřeva a hadrů je vizionářský projekt, který poukazuje na potřebu smíření mezi oběma zeměmi. Dává také najevo, že i navzdory nedostatku a bídě můžeme projevovat přátelská gesta. Tohle je moje symbolická nabídka přátelství.

Miss Bienále souvisí s tím, jak se Kubánci dřív připravovali na příjezd severoamerických výletních lodí, které přivážely spoustu dobrot – a Kubánci tak nemysleli na nic jiného než na McDonalda, Coca-Colu a peníze. Nikdo se nás neptal, co si myslíme o tom, že by tyto velké firmy přišly do naší země nebo jak bychom exportovali naše zboží. Mnoho uměleckých institucí se také zaměřuje na prodej umění [4], ale už ne příliš na to, jaké mínění diváci mají.

Svou tvorbou se snažím podnítit zvídavé otázky, aby si lidé mohli sami odpovídat anebo se ptát ještě víc.

Dóra: Po smrti Fidela Castra se sice mezinárodní politická pozice Kuby změnila a země se otevřela ve vztahu k USA i dalším zemím, ale politický režim nadále krmí obyvatelstvo propagandou. Odráží se to i v kulturní politice a řízení – za posledních patnáct let došlo ke zpřísnění omezení, přestože od čím dál víc lidí z oblasti kultury zaznívají kritické hlasy. [5]

Dobrým příkladem takové debaty je Havanské bienále, pořádané už od roku 1983. Stalo se důležitou platformou propojující umělce z Latinské Ameriky i dalších zemí. [6] Pro současné kubánské umělce je bienále významným referenčním bodem. Tato velká mezinárodní umělecká akce přibližuje současné umění a jeho diskurzy, nepochybně jde o akci budící pozornost, čehož mohou umělci využít. Na druhou stranu ale také zdůrazňuje kontroverze kubánského politického systému – akci neorganizují vybraní nebo pozvaní kurátoři, ale lidé s dobrými konexemi na vládu.

Roku 2018 vydalo ministerstvo kultury vyhlášku č. 349, v níž uměleckou praxi umožňuje jen těm, kdo jsou k provozování umění oprávněni státem. Toto nařízení pobouřilo progresivní uměleckou scénu. Spolu s Amaurym Pachecem jste dali dohromady skupinu umělců známou jako hnutí San Isidro (pojmenovanou podle čtvrti vzniku), která dávala najevo odpor proti tomuto autoritářskému postupu. S kunsthistoričkou Yanelys Nuñez Leyva jste iniciovali vznik „Muzea kubánského disidentství“ [7], webové stránky, která shromažďuje nedávné i historické příklady inspirativních odbojových hnutí a aktivity lidí bojujících za svobodu. Povedlo se například znázornit, že osobnosti jako José Martí [8] se nemusejí připomínat jen přehlíženou bustou přítomnou ve všech školách a úřadech, a poukázat na jejich skutečné boje za svobodu. Když bylo Havanské bienále 2018 odsunuto na následující rok (údajně kvůli hurikánu), s kolegy jste iniciovali událost nezávislé umělecké scény nazvanou #00Bienal de Habana jako náhradu oficiální akce.

Jaký je význam a dopad propojování sil? A jak se rozrůstá komunita a odbojové hnutí?

Luis Manuel: Je důležité říct, že mám instituce rád, vůbec nejsem proti nim. Podporuju rozmanité a inkluzivní instituce, které mi umožňují reflexi. Totalitní režim usiluje o pravý opak: chce fungování institucí zničit a skrze diktaturu vytvořit autoritářský a centralizovaný prostor.

Rozumím tomu, že Havanské bienále je komerční akce – samozřejmě s bohatým kulturním programem, ale v první řadě komerční – s cílem najít kurátory nebo sběratele. Přišlo o říznost, kterou mělo v 80. a 90. letech. Od roku 2015 bienále ztrácí důraz na závažnost, investigativní povahu i kulturní směr. Poslední dobou se všechny ročníky zaměřovaly na to, aby pozvaly umělecké superhvězdy, takže se vytratil skutečný účel, a my jsme proto politicky zareagovali vytvořením #00Bienal. I přesto jsem ale přesvědčený, že Havanské bienále je velmi důležité a potřebujeme ho spolu s dalšími podobnými kulturními akcemi zachovat. Musíme ovšem usilovat o vytváření nových svobodných a inkluzivních kulturních prostorů. Dokud tu budeme mít diktaturu, nikdo mě na bienále nepozve. To ale nevadí, protože budujeme paralelní zemi.

Co se týče kopírování nebo zdvojování něčeho, co už existuje: máme tu něco jako dvojí prostor, ale oba tyto prostory jsou odbojem. Na jedné straně máme odboj každodenního života. V dětství jsme takto vnímali vytoužené objekty, které režim nepodporoval. Věděli jsme, že existuje Mickey Mouse, Batman a značkové oblečení jako Nike. Systém prohlašoval, že by měly být jakožto zboží z USA a projevy konzumerismu zakázané, proto nebylo možné je sehnat v obchodech. Jako děti jsme začali tyto věci rekonstruovat, například jsme obkreslovali obrázky z obalů od čokolády, napodobovali značkové oblečení nebo si vyráběli domácí hračky. Byl to imaginární svět, náš ostrov v moři. V podstatě jsme si vytvořili oddělený paralelní vesmír konzumerismu.

Na druhou stranu jsem později začal do své umělecké praxe včleňovat napodobování známých děl. Zajímavé je, že velké oděvní značky jako Yves Saint Laurent nebo Zara mohou napodobovat nižší kulturu nebo domorodý styl. Pokud se dotyční přihlásí o svá autorská práva, korporace je prostě vyplatí a věc se považuje za vyřešenou. Pokud chce ale někdo napodobit Nike nebo Zaru, tak nesmí – to je ilegální. Napodobování cizích děl se tedy vlastně stává prostorem odboje, protože tím říkám, že tyto produkty patří i mně. (Mimochodem, na Kubě žije mnoho lidí, kteří by dali přednost značkovému oblečení před pořádným jídlem.)

Naše #00Bienal je tedy odbojovým hnutím, které se zrodilo z touhy vytvářet inkluzivní instituce. Vláda odložila Havanské bienále 2018, ale my jsme si řekli, že nám také může patřit taková událost a jiné kulturní akce, proto jsme si zorganizovali nezávislé bienále. Šlo o další akci, kde jsme diskutovali o tom, jak začít od nuly, přehodnocovali jsme své pozice, vraceli se ke kořenům. Vytvářeli jsme ho i pro chudé, napojili jsme se na mentalitu „třetího světa“, aby se organizace děla zdola a vyhnula se existujícím infrastrukturám. Vznášeli jsme otázky o napodobování a o odolávání hegemonnímu modelu. Souvisí to i s myšlenkou, že kopií kopie vznikne něco originálního. Takže #00Bienal také prohlašuje, že se vrací ke konceptu odboje, jak tomu bylo u počátečních ročníků Havanského bienále, které sloužily jako prostor pro diskuzi a kritiku. Také se navracíme k humanistickým socialistickým ideám, které posilovaly kubánský lid, ale vytratily se během dekád zkorumpované politiky poháněné vyprázdněnou ideologií.

Dóra: Můžeš přiblížit, jak se situace radikalizovala v posledních dvou letech a jaká byla v tomto procesu tvoje pozice? Realizoval jsi kromě radikálních politických akcí i umělecké projekty, které se zaměřují na inkluzi a dodávají nový význam symbolům. Příkladem může být státní vlajka. Ta je samozřejmě vládní politikou velmi chráněna, a pokud s vlajkou nějak nakládá jedinec, může to být vnímáno jako přestupek nebo provokace. V tvém případě jde o snahu vzít si zpět vnímání národa, které by nebylo definované totalitním systémem. Tvé akce se rychle šíří i prostřednictvím sociálních médií jako memy a získal sis mezinárodní solidaritu.

Luis Manuel: K první akci s vlajkou mě inspiroval Daniel Llorente, který 1. května 2017 běžel před Raúlem Castrem s kubánskou vlajkou na tričku a vlajkou USA v ruce. Z mého pohledu šlo o velmi odvážné gesto, protože tím konfrontoval nacionalismus. Statečnost byla nejen v tom, že vběhl před Raúla Castra, ale i v tom, jak se postavil proti ultranacionalismu, který se projevuje ve dvou extrémech – u opozice i komunistické strany. Za tento čin se stal obětí mnoha útoků, vyčítali mu, že je proamerický a neváží si vlasti. Je pro mě zajímavé i to, jak vláda reaguje, když začnou sportovci a sportovkyně kubánského původu reprezentovat jinou zemi. Ocitnou se tím na černé listině, jsou označováni za odpůrce svého národa, jako by přestali být Kubánci. Ale jak mi můžou diktovat, kdo jsem a jak mám vnímat svou národnost? Pokud své sebeurčení vnímám v USA i na Kubě, proč bych se musel omezovat jen na jedno z toho? Ale režim samozřejmě nic takového nepřipouští.

Inspiroval jsem se tedy počinem Daniela Llorenteho a přišel s nápadem uspořádat každoroční závod, kde by mladí Kubánci běhali s americkou vlajkou. Kvůli této akci na mě režim neustále útočí a kritizuje mě i řada lidí, protože prý jsou mi USA milejší než moje rodná země. V reakci na tuto debatu jsem ve veřejném prostoru 24 hodin držel kubánskou vlajku. Později jsem pokračoval projektem Drapo, který také vyvolal hodně kontroverzí. Podobně zní ve francouzštině slovo vlajka (drapeau), ale ve španělštině evokuje výraz trapo, což znamená laciné hadry. Spočívalo to v tom, že ať jsem šel kamkoliv, i na toaletu, nosil jsem kubánskou vlajku – nonstop, 24 hodin denně a sedm dní v týdnu. Vyvolalo to několik otázek: Co je vlast? Kam směřuje? Je naše rodná země břemenem? Dává nám zázemí? Trestá nás? Je v něčem dobrá? U lidí, kteří akci viděli nebo o ní slyšeli, ze všech těchto otázek vyplývaly další a další. Co se týče memu Bandera todo („Vlajka všech“), vznikl jako solidární projev hnutí San Isidro v reakci na to, že mě policie na tři dny zatkla, když jsem začal dělat akce ve veřejném prostoru. Lidi začali interagovat s vlajkou – kreslili ji, malovali si ji na obličej, prostě cokoliv jim připadalo pro tento koncept vhodné. Tak performance pokračovala, i když jsem byl ve vězení – lidé si povídali o tom, jestli jim ta akce dává smysl nebo ne, jestli vlast je nebo není, a vyjadřovali své nápady. Když režim v televizi můj počin odsoudil, debata na toto téma – o vlajce jako o objektu patriotismu – přesto neutichala.

Naše legislativa týkající se státních symbolů je velmi nejednoznačná. Například někteří sportovci nebo hudebníci si můžou vlajku obléknout a je to v pořádku, ale já s ní chodit nesmím. Tato akce se tedy ptá i po smyslu téhle nejednoznačnosti.

Dóra: Několikrát jsi byl vězněný, riskoval jsi život při hladovce, ocitl ses na seznamu nežádoucích osob a nemůžeš vycestovat ze země. Jak vidíš budoucnost? Co tě v tak náročných situacích drží nad vodou – po mentální, tělesné i emoční stránce? Čím dál víc mladých lidí se zapojuje do odboje, to ti určitě dodává naději.

Luis Manuel: Jsem umělec, ne politik. Kubánská realita je velice roztříštěná, se spoustou děr a prázdných míst. Pokud člověk iniciuje třeba demonstraci, protest za ochranu zvířat nebo jakoukoliv jinou formu protestu, která propojí víc lidí, začnou mu dávat najevo uznání, chválit ho – vlastně z tebe dělají spasitele. Jenže to já nechci. Jsem jen jedním z mnoha, co se snaží změnit systém.

Už teď se nacházíme na Kubě budoucnosti. Teď si například už přes hodinu povídáme na Zoomu, což by ještě před pěti nebo deseti lety bylo vyloučené. Jsem neustále v ulicích a vyjadřuju svůj názor, ale režim mě neuklidil na deset let do vězení, což by se umělci před těmi pěti až deseti lety stalo. Kubánská realita se proměňuje – i to, že jsou lidé sociálnější a ujímají se občanské odpovědnosti, je změna.

Samozřejmě mě to vyčerpává. Jsem hodně unavený. Ale únavu způsobuje i umělecká tvorba, vyžaduje spoustu energie. Dělat tuto formu umění je náročné. Musím věnovat 60–70 procent energie boji se systémem a hledání zdrojů, abych mohl umělecky působit. Na mysli mám mentální zdroje – tedy to, co je potřeba, abych viděl, kam se vejdu, kde můžu vyplnit mezeru, kde můžu dělat umění bez útlaku takovým způsobem, aby se dostalo k veřejnosti. To je opravdu komplikované, protože nemáme svobodné platformy. Ty, které se nabízejí, jsou kontaminované totalitním režimem a informace do značné míry podléhají kontrole.

S mou prací vyvstává řada otázek – například jestli můžu vycestovat do zahraničí nebo jestli lidem zkonfiskují artefakty, které si ode mě koupili, anebo jestli budu na příští výstavě ještě naživu. Ze strany kurátora to tedy vyžaduje dost vyjednávání. Takoví „problémoví“ umělci představují v určitém smyslu zátěž, protože se stavějí proti systému. Mnoho umělkyň a umělců si proto v naší zemi navzájem vypomáhá tím, že si navzájem doporučují kurátory, galerie a podobně, ale v mém případě je to dost ošemetné. Nejsou si jistí, protože bych mohl způsobit potíže. Kromě řešení všech těchto věcí ještě potřebuju čas, abych mohl žádat o stipendia, přihlašovat se na události nebo se propojovat s kurátory.

Dóra: Název a téma plánovaného pražského festivalu performance zní Všichni jsme emotivní, bylo tomu snad někdy jinak? Vstříc novým empatickým gestům. Jak s tebou tato myšlenka rezonuje a jakou roli hrají emoce v tvé tvorbě?

Luis Manuel: Hlavní emocí, kterou bych chtěl přenést, je příležitost pro ostatní. I malé gesto může něco změnit a otevře tuto příležitost dalším lidem. Chtěl bych změnit pravidla hry a upustit od přístupu, že je potřeba být první a zvítězit – to jsou pravidla patriarchální, autoritářské společnosti.

Líbí se mi představa veřejné šachové partie. Jeden formát je spíš utopický, druhý je mnohem realističtější. Ideální by byl šachový turnaj, ve kterém by hodně lidí hrálo současně a první tah by byl černou figurou. Už jen to, že se začíná černou, by změnilo celé nastavení a perspektivu hry. Šachovnice a první tah černou by se promítaly na velkém plátně a vysvětlila by se celá akce. Výborné by bylo pořádat tuto událost každoročně a vytvořit novou podobu hry s úvodním tahem černou. Také by bylo skvělé pozvat slavné šachisty jako Kasparova. Tah na F5 znamená mírumilovný krok, nikoliv útok. Událost by se jmenovala Sicrův turnaj po kubánském šachistovi a osvobozeném černém otrokovi téhož příjmení. [9]

Dalším nápadem je projekt „Konzumerismus“. Vychází ze zážitku, když jsem poprvé v zahraničí vyrazil na nákup a uviděl pestrou nabídku zboží. Jak si z takového množství vybrat? Napadlo mě, že bych mohl přijít do obchodu s oděvy a vyzkoušet si úplně všechno, co tam mají – pánské i dámské oblečení. V této performanci bych tedy tuto vzpomínku zinscenoval.

Ještě bych chtěl dodat jednu věc k posledním dvěma rokům na Kubě. Kubánský komunismus je tak zatuhlý, že ho můžou změnit jen květiny nebo děti. Když se v jiné zemi promenádujete s vlajkou, o nic nejde. Zdejší systém je ale tak paranoidní, že se chytá čehokoliv, co by mohlo připomínat útok. Tato obava režimu vychází z oddělenosti od lidí a z nesnášenlivosti. Pokud jste například věřící, musíte se odloučit od rodiny. Pokud se někdo z příbuzných dá na disent, nesmíte se k němu znát. Nebo se očekává, že udáte sousedy, kteří se věnují nějakému nepovolenému podnikání.

Lidé jsou uvěznění ve vlastní hlavě. Když uvidí gesto, kterým se něco z této dynamiky mění nebo nabourává, může se tím pohnout celé soukolí. Symbolicky se promění jeho mechanika, jako by se promazalo. Když uděláte něco, co vypadá protisystémově, okamžitě se z toho stane politické gesto, byť by to byla jen drobnost. Moje tvorba nebo akce hnutí San Isidro možná nevyvolají velký zájem a zvědavost v jiných zemích, ale na Kubě, kde režim odmítá jakýkoliv odlišný názor, zapůsobit mohou. Tyto drobné projevy jinakosti vytvářejí solidaritu s druhými. Našemu umění záleží na lidech, kteří nesouhlasí se systémem. Můžou se obrátit tam, kde najdou porozumění a péči – právě to jim nabízíme. Jsme lidé, které k činům motivuje láska. Naše umění pramení z lásky a hlubokého zájmu o obyčejné lidi. V tomto systém porážíme. Jde o revoluci citu – estetiku citu. Obnovujeme mnoho zaniklých spojení, která režim zničil – mezilidské vztahy, přátelství a lásku. Během uplynulých šedesáti let byla tato pouta zpřetrhána. My ale přivádíme lidi a ideje znovu blíž k sobě.

Rozhovor byl pořízen na Zoomu 26. března 2021, s překladem z angličtiny do španělštiny a naopak vypomohla Márta Balla.

Po tomto rozhovoru začala 11. července 2021 na Kubě široká protivládní demonstrace. Vyvolal ji nedostatek potravin a léků, který následoval poté, co se kvůli pandemii zastavil cestovní ruch, tedy sektor, na němž je Kuba do značné míry závislá. Demonstrace probíhající po celé zemi jsou vcelku vzácným jevem, poslední větší protesty se uskutečnily v roce 1994 v souvislosti s tehdejší hospodářskou krizí. Odpor proti těmto demonstracím představovalo organizování provládních pochodů o týden později, veškeré opoziční akce byly násilně potlačeny státními orgány a policií a demonstrující byli zatýkáni. V současnosti se pohřešuje přes sto osob. Luis Manuel Otero Alcántara byl jako častý organizátor občanských aktivit opět zatčen (přičemž ve vězení se ocitl už i v březnu a květnu tohoto roku), ještě než se mohl demonstrací 11. července zúčastnit. V současnosti se nachází ve věznici s maximální ostrahou v Guanajay a není v kontaktu s vnějším světem.

Text je součástí série rozhovorů s desítkou umělkyní a umělců participujících na chystaném festivalu performance Všichni jsme emotivní, který se uskuteční od 6. do 7. května 2022 v Divadle X10 v Praze.