Sráč Sam

bez názvu, 2014-2016; bez názvu, 2014; bez názvu (autoportrét), 2009; Přikrývka, 2006

📍 Místo → GHMP

Sráč Sam je umělkyně, která si sama určuje smysl tohoto označení. V její praxi se snoubí činnost z různých oblastí – kromě výtvarného umění také poezie, vydavatelská práce, organizování, stavění, vaření a pečení, hostitelství, konverzace, kurátorství, pečování, výchova dětí a mentoring i mnohé další. Její tvorba je společensky angažovaná, esteticky explorativní, feministická a komunitní. Je radikální a nekompromisní, ale současně křehká a pozorná. O pestrosti její praxe svědčí i autoportrét, speciální druh tapisérie, při níž se rozplétají vlněná vlákna, žehlí a následně opakovaně šijí na stroji. Takzvaný aradekor byl pro praktické užití nepříliš úspěšným vynálezem netkané textilie z 60. let, který se neuplatnil v běžné výrobě. Po roce 1989 zakoupila stroj na tyto netkané textilie Milada Hynková, také profesionální umělkyně, která v 90. letech převzala vedení dílny a otevřela ji veřejnosti. Sráč Sam navázala s Hynkovou v uplynulých letech spolupráci. Navíc pozvala další další umělkyně, aby se s prací na stroji seznámily, čímž iniciovala dialog mezi dekorativní výrobou textilií a současným uměním.  Její autoportrét je tedy zároveň vyjádřením vlastní suverenity i výstupem sociální, spolupracující, komunitní praxe. Tento autoportrét je doprovázen také dalším autoportrétem šitým na textilu a drobnějšími výšivkami na materiálu nalezeném pod podlahou bytu, kde dříve bydlela. V těchto dílech jsme konfrontováni se zranitelností umělkyně, často bolestnými vzpomínkami na to, co v bytě zažívala.

Sráč Sam (*1969) is a visual artist who lives and works in Česká Bříza. In her work, she rethinks the linguistic, visual and social patterns that emerge from power impulses and from the sum of which the concept of culture is subsequently formed. She founded the sam83 gallery, the heARTbreaker residency centre, publishes the independent magazine PIŽMO and has published the texts Vanda (2011), Kuniba likes things three times (2011) and Fear of my husband (2017). By rejecting grant politics, she stands outside the mainstream gallery and publishing system in the Czech Republic. His work is concerned with rethinking the linguistic, visual and social patterns that are based on power impulses (Foucault's notion) and from the sum of which the concept of culture is subsequently formed.