Ve věci umění Matter of Art

Hněv, rituál a ženská síla

Tereza Stejskalová v rozhovoru se Zorkou Wollny o umění v době společenského neklidu

Tereza Stejskalová: Začněme u tvého nejnovějšího projektu, Let’s Make Noise, Sisters!, který měl na konci listopadu premiéru ve varšavském divadle Komuna Warszawa. V Praze jsme museli festival performancí odsunout z důvodu uzavření kulturních institucí v době pandemie, ale jeho premiéra ve Varšavě se uskutečnit mohla. Co je na tomto projektu jiného a v jakém smyslu navazuje na tvé předchozí performativní projekty? Bezesporu se koná za velmi výjimečných společenských podmínek – nejen kvůli pandemii COVID-19, ale také kvůli protestům, které v celém Polsku odmítají protipotratové zákony.

Zorka Wollny: Projekt byl samozřejmě naplánovaný dřív, než vypukla pandemická krize. Začala jsem na něm pracovat v lednu a po celou tu dobu bylo moc příjemné být obklopená ženami a pracovat s nimi. Zbožňuji ten pocit vzájemnosti, sesterství, aktivity v kruhu žen, které se navzájem znají a spolupracují. Projekt byl koncipován jako setkání dvou skupin – několika žen z Varšavy, s nimiž už jsem pracovala dřív na jiných projektech, a pár žen z Berlína z mé kapely Psychedelic Choir. Chtěla jsem, aby spojily síly, a také jsem chtěla trochu rozčeřit dění ve Varšavě. Přály jsme si vytvořit něco na způsob rituálu a přitom vyjadřovat emoce hlasem a hlukem. Krize už byla ve vzduchu. Proti stejnému hnusu jsme protestovaly přesně před čtyřmi lety. Pozice žen v Polsku byla vždycky problematická. Boj zatím ještě nebyl vyhrán. Premiéra naší performance se konala právě v den největší demonstrace a už asi měsíc předem bylo jasné, že na tuto situaci budeme reagovat a že našimi hlavními emocemi budou hněv a frustrace. Ženy ve Varšavě byly samozřejmě do dění zapojené a návštěvnice z Berlína je měly především podpořit. Kvůli pandemii však nebylo možné, aby se obě skupiny setkaly ve Varšavě, proto jsem hledala vhodnou variantu spolupráce. Vytvořily jsme tuto platformu, na které jsme sdílely, co čteme a co nás inspiruje. Potom jsem všechny ženy povzbudila, aby začaly nahrávat samy sebe a své osobní rituály, které jim dodávají sílu. Také jsem je motivovala, aby naplno využily vlastní hlas. Tak jsme daly dohromady sbírku velmi osobních videonahrávek toho, co konkrétní ženy posiluje. Později jsme se začaly potkávat v menších skupinkách a natáčet společně.

Tereza: Měnily se kvůli okolnostem emoce během přípravy projektu? Jaký vliv měly na výsledek tyto různé skupiny?

Zorka: Ženy z Berlína mi připadaly mnohem emancipovanější, velmi smělé a neváhaly využívat i abstraktní zvuky. Nelpěly tolik na nějaké konkrétní představě ženy. Videa, která vytvořily Polky, se více vztahovala k poskytování péče – k roli těch, kdo na sebe berou odpovědnost, něco vytvářejí a opatrně dávají dohromady. Nevyjadřovaly často pozici někoho, kdo věci ničí, rozbíjí nebo se volně vyjadřuje hlučnými zvuky. Tohoto rozdílu jsem si všímala na začátku. Když jsme ale pracovaly ve Varšavě, frustrace se prohlubovala a následně došlo na ono nové rozhodnutí ohledně zákazu interrupcí. Napětí narůstalo a bylo třeba ho uvolnit. Povídat si o přátelství a sesterství, starostech o partnery a domácnost či o dalších všedních věcech už najednou nestačilo. Tehdy na scénu vstoupil hluk a brutální jednání, ale skrze hněv přišlo i osvobození. Natáčely jsme videa, která přímo projevovala vztek. Premiéra měla hybridní formu, ale myslím si, že se nám tam i navzdory nepříznivým a komplikovaným podmínkám povedlo vměstnat něco pozitivního.

Tereza: Změnilo se v této situaci tvé vnímání sebe samé jako umělkyně? Nebo se potvrdily nějaké představy či názory, které už jsi měla?

Zorka: Demonstrace se pořádaly každý den. Z každé zkoušky na ně moje kolegyně performerky chodily, případně z nich na zkoušku přicházely. A veškerá energie protestu se mísila s energií díla. Na premiéře byli i lidé, kteří se tam cestou z demonstrace zastavili a posléze se na ni vrátili. Později se připojila i celá naše skupina. Všechna ta napjatá společenská atmosféra nám vlastně dala sílu a energii pokračovat i za náročných okolností v souvislosti s covidem, rouškami a dalšími opatřeními, například omezením počtu lidí v publiku. Stále jsme cítily, že děláme něco důležitého a že se po svém také angažujeme. Obvykle nebývám na demonstracích v první linii. Jsem spíš introvertní, ale to neznamená, že nemám k dispozici nástroje, jak protest podpořit, jak být jeho součástí svým vlastním způsobem. Jako umělkyně se zajímám o iniciování dočasných komunit – vytvoření skupiny lidí v kontextu konkrétního místa, jež projde v určitém okamžiku v čase proměnou. Pracuji na tématu, které je pro lidi v daném momentu důležité, a oni se obvykle spoluautorsky podílejí na scénáři, přičemž já mu dodávám uměleckou formu. Proto se vztahuje k čemukoliv, co se odehrává. Jde o reakci na to, co je ve vzduchu. Poslední projekt potvrdil mé představy o tom, co bych jako umělkyně mohla a měla dělat. Bylo to pozvání ustoupit stranou a vydat se do paralelní reality, kde se všechno potlačované setkalo a dalo vzniknout temnému, černomagickému světu. Hněv, rituál, ženská síla – to vše pohání současné demonstrace a další věci venku, ale tady je vidíte v koncentrované formě, jako tlukoucí srdce, které pumpuje energii do vnějšího světa.

Tereza: Ráda pracuješ s feministickými tématy, ale řekla bys, že také používáš feministické metody? Tím myslím kolektivní způsob práce, vztahy s jinými umělkyněmi nebo to, jak se vztahovost dostává do centra činnosti… A jak – kromě předávání poselství – vytváříš podmínky k tomu, aby se mohli vyjadřovat i ostatní.

Zorka: Feminismus dbá na propojování lidí a vnímání hodnoty v každém jedinci. Takže ano, v tomto smyslu jde o feministickou metodu. Zaměřuje se na nás – na vztah, který máme se světem, a vztah k nám samotným. Chci lidem dát bezpečný prostor, ve kterém se mohou ponořit hluboko do sebe a hledat svou energii a sílu – přitom si uvědomí, že jí mají spoustu. Nepovažuji se za tak důležitou, abych k umění přistupovala machisticky. S lidmi jsem začala pracovat, protože jsem měla něco jako fobii. Někdy se ztrácím v tom, jak společnost funguje, jaká má pravidla. Je pro mě lepší, když si vytvořím svět podle svého, kam mohou ostatní přijít a připojit se – takovému světu rozumím. Rovnost, kolektivní činnost, hledání míst ke spolupráci – to je velmi důležité. Pozvání je určené všem. Moje praxe stojí na otevřených výzvách. Kdo se chce zapojit, může. Nikdy nedělám nic jako konkurzy. Nikoho nevylučujeme. Prostředí je vždycky vstřícné.

Tereza: V minulém projektu jsi nicméně spolupracovala jen se ženami. Jak k tomu došlo? A jaký byl důvod?

Zorka: Ženy se o moje dílo vždycky zajímají víc. Obvykle na mé otevřené výzvy reagují právě ženy a jsou ochotné spolupracovat. Ráda spolupracuji i s muži, ale v nynějším bodě svého života jsem se začala víc zaměřovat na ženské vztahy. Vyplynulo to přirozeně, protože v Berlíně mám ženskou kapelu a funguje to skvěle. Chtěla jsem tyhle úžasné Berlíňanky propojit s úžasnými varšavskými ženami, s nimiž jsem loni spolupracovala na Varšavském bienále. I tehdy šlo o projekt, do nějž se zapojilo 40 lidí, a jen čtyři z toho byli muži. Tak jsem si řekla, dobře, co si budeme nalhávat, prostě udělejme projekt o feminitě a sesterství. Proč ne? Ale kdyby přišel muž a měl k sesterství také co říct, určitě bych ho mezi námi přivítala.

Tereza: Hněv žen stojí jak v centru současných protestů, tak v centru tvého projektu. Jak bys popsala svůj osobní vztah k hněvu a rozzlobenosti? A co pro tebe jako umělkyni znamená pracovat s tak výbušnou emocí?

Zorka: Hněv u žen je v naší kultuře oproti tomu mužskému výrazně potlačovanější a není jako emoce přijímaný. Přitom ale patří k důležitým emocím, a pokud se s ním nepracuje, může se proměnit v agresi – pasivní agresi, sebedestruktivní agresi, může vyústit až v nemoc. Jako žena pocházející z konzervativního Polska dobře vím, jaké to je, snažit se být neustále milá a považovat to za svou povinnost – jako bychom se rozzlobit vůbec nesměly. Jenže když se rozzuříš, možná zjistíš, kolik síly ve skutečnosti v sobě máš. Jedna věc je naštvat se, ale druhá je, jak se s tím vyrovnat, jak to vyjádřit a k čemu to využít. Hněv totiž může sloužit i k vytváření pozitivních věcí, k nalezení vlastních hranic a ke zjištění, kde se nacházím a co je pro mě důležité. Destruktivní je tehdy, pokud s ním neumíš nakládat nebo ho ventiluješ agresivně, ale jinak se může stát ohromným zdrojem energie. Ženy se možná musí naučit, jak hněv vyjadřovat – a hlavně si uvědomit, že je to tak v pořádku. Někdy je užitečné rozčílit se – a právě teď je to v Polsku dokonce nezbytné. Hranice byly překročeny – naše fyzické hranice, hranice našich těl. Hněv je nástrojem, který pomáhá chránit námi nastavované hranice. Tohle jsem já. Dál nechoď, protože by mi to ublížilo.

Tereza: Myslíš často na emoce, když začneš uvažovat o novém díle?

Zorka: Moje performance jsou o lidech, kteří se na nich podílejí. Jsou založené na jejich emocích, obavách a na otázkách, které si kladou. Velmi přirozeně tak vznikne opravdu silné vystoupení, protože zúčastněným opravdu záleží na tom, co říkají, jak o tom mluví a co se tím vyjadřuje. Proto ráda pracuji s „normálními“ lidmi, ne profesionály. Pro profesionální umělkyně a umělce je jednodušší se distancovat. Profesionalita v podstatě znamená, že se na svou činnost dokážete dívat s odstupem. Občas mám něco v hlavě – obraz nebo zvuk – a potřebuji pomoc dalších lidí, abychom tu představu oživili a něčím naplnili. Je moc příjemné mít kolem sebe skupinu lidí, kteří hlučí a vydávají různé zvuky. Jde o jejich přítomnost. Proto nedělám zvukové instalace. Pracuji s lidmi. Jejich přítomnost a skutečnost, že dílo tvoříme právě v tuto chvíli, jsou pro mě velmi důležité. Je obrovský rozdíl mezi takovou situací a tím, když kolem sebe jen rozestavím reproduktory. Přítomnost lidí vyjádřená skrze jejich hlasy ve mně vždycky rozproudí emoce. Obvykle to ale začíná zvukem nebo obrazem, když zavřu oči a představuji si, že jsem v nějakém prostoru.

V době, kdy jsem intenzivně sledovala divadelní představení a mimo jiné Hamleta, jsem přemýšlela o Ofélii. Zavřela jsem oči a představovala jsem si park v zimě se spoustou sněhu, a najednou jsem byla obklopená šílenými ženami – Oféliemi, které byly ponořené do svých šílených monologů. Napadlo mě, jak úžasné to je, ocitnout se v téhle zahradě šílenství. A tak se zrodil koncept vedoucí k této performanci. Realizovali jsme ji v prázdném muzeu a spolupracovala jsem s dvanácti herečkami, které hrály Ofélii v různých inscenacích Hamleta. Spouštěčem performance byla otázka šílenství v kultuře a toho, jakou dnes nabývá podobu. Co bychom dnes označili za šílenství? Jaký je to pocit, když vás obklopuje?

Když jsem o tomto projektu začala přemýšlet, nemyslela jsem ani tak na hněv. Spíš jsem uvažovala nad tím, jak vytvořit pocit, že nejsi sama, že máš podporu. Existuje spousta rituálů, které žena může dělat samostatně, ale pokud se provádějí ve skupině, potom opravdu pocítíš, jak jsou silné. Vlastně je to něco jako dobré čarodějnictví, stvořené prostřednictvím zvuku a hluku. A když jsme se do toho pustily, ukázalo se, že řada z nás je opravdu rozzlobených a že tento hněv narůstá. Proto jsme s tímto pocitem začaly pracovat, až se nakonec stal nejdůležitější součástí naší performance. 

Tereza: Liší se práce v Polsku a jinde, v jiném kulturním kontextu?

Zorka: Nedokážu pracovat bez emocí. Nejhorší místa k tvoření jsou pro mě ta, kde je život jednoduše v pohodě a lidé mě nepotřebují. Nepotřebují tento kanál kolektivního díla, aby mohli něco sdělit, vyjádřit své skryté emoce, utajené potřeby, obavy, frustrace, přání a prahnutí po kráse – protože jejich potřeby jsou ukojené a jejich život možná krapet nudný. Stalo se mi to na některých místech v západní Evropě. To, s čím obvykle pracuji – tyhle extrémní emoce v lidském nitru –, tam zkrátka chybí. Takový život vás nenutí jednat neústupně nebo za něco bojovat či jít do extrémů. Jde mi to líp s konflikty, aktivismem, problémy, na nichž lidem záleží a o nichž můžeme v hudební podobě diskutovat a proměňovat je do katarzních zážitků. Jsou i země a kultury, ve kterých lidé vnímají hudbu intenzivněji a pokládají ji za běžný způsob vyjadřování. Naproti tomu v zemích a kulturách, které působí o něco chladněji a zdrženlivěji, musím lidi déle povzbuzovat, ať to zkusí: zvládneš to, můžeš klidně být hlasitější, máš moc krásný hlas. Je to úžasné. Jde ti to skvěle, to je nádherný text, jdi do toho.

Tereza: Nabízí se otázka, kterou samozřejmě nemohu vynechat. Jak pandemie ovlivnila tvůj přístup k tvorbě?

Zorka: Loni jsem tak moc pracovala a cestovala, že mi první karanténa umožnila pauzu, kterou jsem už potřebovala. Konečně jsem mohla být se sebou, ne stále jen v práci a obklopená lidmi, se kterými spolupracuji. Ovšem jak čas plyne, dělá mi to čím dál větší starosti, protože moje tvorba je založená na spolupráci a osobním setkávání. Potřebuji ho a miluji to. Právě z toho čerpám většinu energie – ze setkávání tváří v tvář a společného tvoření. Moc doufám, že to zase bude co nejdřív možné. Vždycky jsem své dílo zakládala na performancích a komunitním zapojení a vždycky mě zvali na výstavy a akce, kde si přáli něco vokálního a performativního. Opravdu doufám, že kurátorky a kurátoři tyto prvky nebudou opomíjet. Tahle umělecká forma si zaslouží právo na existenci.

Obr. 1 – 3: Zorka Wollny, Let’s Make Noise, Sisters! [Pojďme udělat povyk, sestry!], 2020. Komuna Warszawa, Varšava, Polsko. S laskavým svolením Komuna Warszawa. Fotografie: Pat Mic.