Co se stane, když všichni současně čekáme?

Attila Tordai-S.: Tvůj projekt pro pražský festival Všichni jsme emotivní je performance založená na otázce „Co se stane, když všichni současně čekáme?“. Uprostřed pandemie a ve světle nedávno zavedených omezení je tato otázka zcela namístě a zdá se mi, že odpověď – nebo odpovědi – máme před očima. Tím chci říct, že vidíme, co se děje. Když sis tuto otázku položila, měla jsi na mysli konkrétní situaci v souvislosti s pandemií, nebo tě napadla už dřív a nyní v kontextu lockdownu se ukázala jako obzvlášť příhodná?

Larisa David: Když udeřila pandemie, zrovna jsem se znovu stavěla na nohy po náročném období, takže téma čekání pro mě nebylo ničím novým. Všichni samozřejmě prožíváme čekání jinak, ale z mého pohledu jde vždy o specifickou osobní zkušenost. Promítá se do něj pocit bezmoci – jste zranitelní. V koronavirovém období se čekání jaksi zobecnilo. Všichni zakoušíme intenzivní okamžiky dezorientace, úzkosti a nejistoty, jak se čas vleče a protahuje a konec zůstává v nedohlednu. V této době se zhoršují pracovní podmínky, lidé přicházejí o práci, nedostává se jim sociálního zabezpečení, současně se zvyšuje emoční a psychická křehkost a izolace, čímž se ještě víc zdůrazňuje stávající krize spojená s kapitalismem. A navíc sílí žal nad tím, jak ztrácíme budoucnost. Měla jsem tedy pocit, jako bychom společně čekali, až tyto chvíle pominou. Uvažovala jsem, jak se s touto dobou vyrovnáme, když se času nedá utéct. Domnívám se, že ve chvílích pozastavení si víc než kdy jindy uvědomujeme, jak jsme propojení a jak moc se navzájem potřebujeme. Z tohoto pohledu může být čekání prozářené nadějí a potenciálem představovat si změnu. Jakmile jsem si začala klást otázku, co se stane, když všichni současně čekáme, brzy mi došlo, že by po ní měly následovat další otázky, které jsou pro tuto performanci stěžejní: Čekáme vůbec na totéž? A čekáme stejným způsobem? Co když se během čekání připravujeme na to, co má přijít?

Attila: Odehrává se tato příprava v osobní rovině, nebo spíše šířeji, na úrovni společnosti? Mohla bys přiblížit, co myslíš těmi událostmi, které mají přijít? Skrývá se pod „tím, co má přijít“ zkrátka budoucnost obecně? Nebo narážíš na neznámé události s nejrůznějšími možnými riziky, která si žádají důkladnou přípravu a metody, jež nás ochrání a pomohou nám přežít?

Larisa: Čekání je obvykle vnímáno jako neproduktivní doba vyznačující se stagnací a absencí pohybu. Můžeme je někdy zakoušet i jako interval mezi událostmi, takže když mluvím o dění, které má přijít, myslím tím posun z pauzy do stavu, kdy vnímáme nějakou aktivitu. Pro mě osobně šlo o mezidobí, kdy se mi perspektiva přesunula od „přečkávání něčeho“ k „čekání na něco“. Snažila jsem se tomuto období dát nějaký smysl tím, že jsem vyhledávala lidi a trávila s nimi čas. Sdílet s někým nicnedělání je krásná věc. Doufala jsem, že se mi takto podaří najít úlevu od pocitu viny z toho, že jsem neproduktivní, nerozvíjím se, nic netvořím, nedělám a většinu času ani nemám ponětí, kde jsem. A to mi teď umožňuje reflektovat některé formy spřízněnosti, které jsou pro mě relevantní. Během toho všeho ale pro mě byl významný aspekt naděje, protože mi umožnil odmítnout pasivní rezignaci vůči tomu, co ke mně přichází. Je pro mě nemožné představit si budoucnost, ale vím, že je to jiná budoucnost, než jakou jsme si představovali před rokem. Co si ovšem představit dokážu, je to, že jako společnost budeme chtít nové způsoby toho, jak se přeorientovat ve světě, který se proměnil na společenské i individuální úrovni. I naše chápání toho, kdo jsme „my“, se pravděpodobně změní. Proto mi připadá důležité, abychom se – až čekání skončí – ubránili návratu do „normálu“.

Attila: Zajímá tě mimo jiné prozkoumávání vztahu mezi viditelným a neviditelným, přítomností a absencí. Vnímáš, že by se nějak proměňovala míra pozornosti nebo nastavovala nová rovnováha mezi těmito koncepty? Jak bys k těmto otázkám chtěla přistoupit ve své performanci?

Larisa: Jedním z nejzajímavějších aspektů je pro mě vztah mezi performujícím a publikem. S tímto vztahem pracuji a snažím se zkomplikovat a zastřít jeho hranice. Nechci, aby publikum zmizelo kdesi na pozadí a stalo se nezaujatým pozorovatelem. Pandemie v loňském roce vnesla do živých performancí spoustu nejistoty a pro mě bylo náročné uvažovat nad prováděním performance a současně brát v potaz, že publikum nemusí být přítomné. Kvůli tomu jsem musela uvažovat o jiných formách práce s textem a performativity, které bych měla k dispozici, i když jsem byla zavřená mezi stěnami svého domova a ateliéru.

Přivedlo mě to k práci s textilem – především s výšivkou – a k pocitu, že jsem součástí historie, která steh za stehem vyšívá svou realitu do látky. Ruce se přitom musí postarat, aby dávaly věci dohromady. Nemohla jsem nemyslet na Pénelopé, která ve dne tkala a po nocích párala, a tak se s houževnatostí stavěla ke své specifické situaci. Podobně jako ona i mnoho dalších aktivně čeká a u toho pracuje s látkami. Protože mi chybělo publikum, přistupovala jsem k performanci také jako k reflexi emočních aspektů, které propojují performující osobu s publikem. Dílo se tedy vytváří okolo intimnějších stránek – úzkosti a nadšení z toho, že někoho vidíte, potřebujete a chcete se s druhými propojit.

Attila: Máš na mysli fyzickou přítomnost? Čím dál více zažíváme online vztahy, takže se očekává, že na internetu se objeví jiné podoby zpětné vazby – nejen vyjádření pozornosti, ale také emoce včetně strachu, štěstí nebo osamělosti. Když se na internetu objevuje pozornost, uznání, informace a emoce, může nám to přeměnit komfortní zónu. Jak podle tebe souvisí potřeba propojovat se a ztráta světa, jak jsme ho znali? Je naše čím dál silnější emotivita daná tím, že procházíme transformací?

Larisa: Jsme z podstaty společenští tvorové a většina z nás neustále pátrá, jak se propojit s ostatními – snaží se necítit osaměle. Když nemůžeme být fyzicky ve společném prostoru, vyhledáváme emoční blízkost prostřednictvím online aktivity a vztahů. Řekla bych, že já a moje generace jsme v online vztazích docela zběhlí, protože mnoho z nás má zkušenosti s cestováním a neustálým stěhováním a přesuny. Mám dojem, že se v současnosti rozšiřují kolektivní formy bytí pospolu v online podobě – prostřednictvím výstav, debat, událostí atd. Současně jsme ale citlivější, protože vyhnout se emocionalitě není jen tak. Na značnou část z nás silně doléhá prekarizace, kterou někteří znali už dřív. V aktuální situaci je těžké necítit úzkost ohledně budoucnosti. Tyto podmínky vytvářejí prostor, v němž lze otevřeněji mluvit o emocích místo toho, abychom je potlačovali nebo považovali za osobní selhání. Navíc by to mohlo přispět k širšímu porozumění osamělosti a izolace jakožto společenských problémů.

Attila: Řada tvých performancí, jako See Something Suspicious nebo Come Closer, se věnuje emocím a tělu či se jich nějak dotýká. Snažíš se poukázat na různé aspekty emocí? Nebo jsou emoce jednoduše stavebními prvky tvých performancí, protože zrcadlí realitu, kterou zachycuješ? Jak si vybíráš témata? Můžeš přiblížit své pracovní metody?

Larisa: Ve své práci jsem se vždycky zabývala tělem a najde se v ní řada průniků mých vlastních zkušeností a zkoumání různých perspektiv. Když jsem se přestěhovala do Nizozemska, začala jsem víc využívat performance. Současně mě zaujalo boření fikce a reality skrze využití autobiografických detailů, ale vždy jsem se držela přerývaného a fragmentovaného formátu díky využití různých zdrojů. Obvykle si píšu scénáře, v nichž kombinuji nalezené materiály se svými vlastními texty. Od doby, co žiji v Nizozemsku, se ve svých dílech pokouším o prozkoumávání zkušenosti toho, že jsem současně insider i outsider, a jakou ambivalentnost to s sebou nese. Začala jsem si všímat toho, jaká gesta se používají, aby se ukázalo, že nějaký člověk působí nebo jedná zvláštně. To mě vedlo k úvahám, jaký to je pocit, fyzicky existovat a pohybovat se ve světě, kde jste vnímáni jako někdo cizí. Projevy spojené s příchodem, uznáním, zkoumáním, odmítnutím, skrýváním a přizpůsobením se jsou podstatné s ohledem na otázky, kdo nebo co je vidět a odkud. Například v performanci See Something Suspicious se díky zaměření na pohyb ve veřejném prostoru zkoumá interval mezi tím, kdy jste podezíraví vůči lidem okolo, a tím, že v daném prostředí působíte podezřele vy. V případě Come Closer mě víc zajímaly scénáře sbližování a posunu vpřed. Performance si hraje s různými vztahy tak, že si přítomné představuje postupně jako zvěř nebo lovce, nezvanou návštěvu nebo vrtošivé hosty, diváky nebo hledající.

Attila: Kdysi jsi prohlásila, že tvé dílo se snaží „přinášet na scénu marginální historie a prozkoumávat podoby zasahování, přerušování a nevhodného chování“. Můžeš trochu popsat tu potřebu vyzkoušet si nebo alespoň naznačit nevhodné chování?

Larisa: Připadá mi zajímavé, že něco tak obyčejného jako například nedělní procházka parkem vyvolává úvahy o historii zvyklostí evropské střední třídy. Smyslem procházek bylo především být viděn a vidět druhé. Představte si, jak při vycházce, u níž se předpokládá vzpřímené držení těla a neokázalé pohyby, stačí klopýtnutí a celá situace se naruší. I drobný pohyb má moc zasáhnout do společenského řádu. Na jednu stranu to ukazuje, jak jsou role určeny a jaké znalosti se vyžadují k jejich naplnění, ale na druhou stranu se tím zviditelňují a dávají se všanc možnosti narušení. Mám dojem, že vědomý zásah, jako záměrné škobrtnutí, prohřešek proti etiketě, opovážlivost nebo odmítnutí být produktivní a podobně, může otevřít nové možnosti, jak se ve světě orientovat a stavět se proti neoliberálním strukturám i patriarchálním a univerzálním paradigmatům. Vědomí toho, že vždycky existuje způsob, jak říct „ne“, a v souvislosti s tím citát Anne Boyer, že „dějiny jsou plné lidí, kteří zkrátka odmítli“, [1] mi pomáhá uchovat si zdravý rozum.

Attila: Mnoho lidí říká „ne“ formou kolektivního protestu, zatímco jiní odmítají individuálně. Zajímá tě z uměleckého hlediska společenská nebo politická angažovanost? Může veřejnost – nebo nějaké konkrétní publikum – interpretovat tvé akce, performance a díla jako politická poselství?

Larisa: Má díla jsou otevřená vícero různým interpretacím a je v nich i zřejmý politický prvek, ale nevnímám je primárně jako politická poselství. Moje metody vycházejí z intersekcionality, afektové teorie a fenomenologie. Ráda si prohlížím, jak se věci formují, a připadá mi důležité sledovat jejich oběh prostorem a historií. Také mě zajímá uvažování o prostoru, který vytvářím svými díly, jako o místě, v němž cirkuluje pohyb a afekt. Prostřednictvím toho se snažím do svých děl vnášet také formy solidarity a kolektivnosti.