Barbora Kleinhamplová

Sledujeme skupinu lidí bezcílně plujících po otevřených vodách. Moře se zdá být nesmírně veliké a loď připomíná past, kde všichni trpí ochromující nevolností. Něco se hrozivě pokazilo. Došlo ke srážce nebo nějakému zásadnímu problému? Proč je všem na lodi tak zle? Plujeme na vraku? Co se stalo se všemi ostatními?

Barbora Kleinhamplová se ve svém díle zabývá konceptem duševní nemoci a zdraví, které zachycuje optikou mořské nemoci, kde můžeme moře vnímat jako metaforu systému, v němž žijeme. Pokoušíme se ho uzdravit a zlepšit, a přestože se neustále snažíme, vůbec nejsme schopní ho napravit. Při bloudění po širém moři je čím dál těžší definovat, kdo je dostatečně příčetný na to, aby určil cíl cesty. Špatně není jenom nám nebo jim. Celá loď se zmítá v nevolnosti a nepříjemných pocitech.

V instalaci, která videa doprovází, nás obklopují kusy různých věcí připomínající pozůstatky nebo trosky. Vypadají jako stopy po katastrofě, které jako by nás měly dovést k vyřešení neurčitého případu. Zůstává však otázka, kde jsou lidé, kteří se na loď nedostali. Co se stalo s ostatními?

Barbora Kleinhamplová (*1984) je výtvarná umělkyně a spoluzakladatelka Institutu úzkosti, kde spoluutváří celoroční program. Ve své práci se skrze asociace a metafory zabývá otázkou toho, co ustanovuje společnost, jaké jsou její nemoci a emoce, a jaká je její budoucnost ve vztahu k institucím, práci, ekonomice a politické situaci. Pracuje s performativními situacemi, které často zprostředkovává pomocí videa a instalace. Skrze performativitu, kterou ve svých pracích uplatňuje, akcentuje symbolickou roli politiky těl ve vztahu k ekonomickému a mocenskému systému. Vystavuje v Čechách i v mezinárodním kontextu, např. v SAVVY Contemporary, Art in General, na Triennial of Contemporary Art U3, Gwangju Biennale, New Museum, Astrup Farnley Museet, Jakarta Biennale. V roce 2015 se stala laureátkou Ceny Jindřicha Chalupeckého.

Foto instalace (c) Jonáš Verešpej