Zorka Ságlová

Dílo vystavené ve Veletržním paláci:

Pocta Gustavu Obermanovi / 1970 / 6 fotografií (každá 67 × 100 cm) / s laskavým svolením hunt kastner

Zorka Ságlová (n. Humpolec, 1942, z. Praha 2003) byla česká umělkyně, která se proslavila svými akcemi ve veřejném prostoru během šedesátých a sedmdesátých let. Po pražském jaru v roce 1968 nemohla svou tvorbu veřejně vystavovat, proto začala dělat venkovní performance. Tyto akce byly současně poetické i politické. Obvykle spočívaly v tom, že skupina lidí něco dělala společně. Některé akce, například házení míčků do rybníka, se nejprve zdály bezúčelné. Ve skutečnosti ale vyjadřovaly svobodu dělat něco společně – tedy přesně to, čemu se tehdejší vláda pokoušela bránit. Zorka Ságlová mnohé z těchto aktivit prováděla v přírodě poblíž svého rodného Humpolce. Pocta Gustavu Obermanovi, její dílo vystavené na bienále Ve věci umění, je věnována vzpomínce na ševce Obermana, jeho aktu odporu na počátku německé okupace. Chodil po kopcích okolo Humpolce a plival oheň. Na polích v Bransoudově u Humpolce Zorka Ságlová s přáteli zapálila na sněhu dvacet pytlů s jutou a benzinem. Tato poklidná land-artová akce se odehrála v noci. Oheň zářil na pozadí temné oblohy a ukazoval sílu protestů proti útlaku, byť jsou nenápadné. Realizace na tomto místě se navíc pojí s pradávnými místními příběhy ze 13. století, podle nichž se zde ohně zapalovaly často. Tvorba Ságlové se v rámci bienále propojuje s dalšími díly, která se zabývají venkovskou krajinou a aktem postavení se na odpor moci.

Zorka Ságlová mezi lety 1961 a 1966 studovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v textilním ateliéru, který v té době vedl Antonín Kybal. Ještě během studií v roce 1964 se provdala za fotografa Jana Ságla a o čtyři roky později se jim narodila dcera Alena. Manželé si byli napříště důležitou oporou jak v rovině osobní, tak v rovině intelektuální a profesní.

Od několika informelních prací, které vznikly hned po jejím příchodu do Prahy, se Ságlová rychle posunula k pravidelným strukturám tvořeným základními geometrickými prvky. Ty vznikaly jako výsledek kombinace dvou rastrů technického zápisu textilní atlasové vazby využívané při výrobě damaškových látek a jejich vzájemného překrývání. Tyto práce pak vystavila na dnes již legendárních výstavách Konstruktivní tendence v roce 1966 a Nová citlivost o dva roky později, kterých se účastnila jako jedna z nejmladších vystavujících. Dva prostorové objekty rovněž vystavené v rámci Nové citlivosti znamenaly důležitý zvrat v uměleckém uvažování autorky, když do jejího díla vnesly myšlenku diváka jako aktivního účastníka při vytváření uměleckého díla. Přirozeným rozvedením této myšlenky pak byla realizace čtyř akcí ve volné přírodě, z nichž první Házení míčů do průhonického rybníka Bořín se uskutečnila v roce 1969 a poslední Pocta Fafejtovi v roce 1972. Kromě toho v roce 1969 realizovala také akci Seno-sláma v Galerii Václava Špály v Praze, za kterou byla jak tehdejším tiskem, tak většinou odborné veřejnosti silně kritizována a která byla v sedmdesátých a osmdesátých letech jednou z bezprostředních příčin její umělecké izolace, během níž nemohla téměř dvacet let vystavovat.

V této době se Ságlová věnovala nesmírně zdlouhavé práci na několika rozměrných tapisériích, při které pro sebe objevila svůj napříště emblematický motiv králíka. Od té doby systematicky sbírala informace o významech králičí postavičky v různých kulturách a jeho nejrůznější zobrazení. V roce 1984 se vrátila k malbě, když své struktury ze šedesátých let založené na atlasové vazbě aktualizovala využitím často tisícinásobně zmnožené králičí figury, kterou nahradila původní geometrické elementy. Později využívala místo ručně malované figury také razítka s motivem králíka a začala pracovat na akčních kresbách s živými králíky.

V devadesátých letech se kromě malby věnovala také asamblážím a fotografiím. Od roku 1991 se datují její práce založené na vizuálních citacích nalezených zobrazení, ve kterých často využívala za léta nashromážděné dokumentace proměn králičího hrdiny i dalších dokladů kulturního vývoje lidstva, ale i fragmenty každodenního života. Pro některé z těchto prací použila místo běžného malířského plátna různé druhy damaškové látky, a obloukem se tak vracela zpět k výchozímu bodu své umělecké práce.

Zorka Ságlová zemřela 20. listopadu 2003.